Centrum Perthu

foto:City of Perth 1

Ráno nás naše nová spolubydlící zavedla na místní metro, kterým jsme dojeli do centra města. Bydlíme v západní části Perthu v čtvrti Glendalough a odtud je to do města cca 15 minut metrem. Ve městě jsme si chtěli zkusit cestu do školy a tak jsme nejméně třikrát jeli red cat busem, který je zadarmo, ale bohužel až ke škole nejede. Hay street, na které se naše škola nachází, je dlouhá ulice. Kromě velkých věžáků, pěkných kostelů a pár soch, které na ulici postávají, davu lidí, autobusů, aut a plno obchodů jsme po pár metrech spatřili i vodu, takže jsme hned nemeškali a zamířili směrem k ní a dostali jsme se k velké řece Swan, která se táhne kolem celého Perthu. Byl to nádherný pohled na krásně modrou vodu, poletující racky a ještě další zajímavě zpívající ptáky a na budovy obklopující řeku z druhé strany. Všude kolem i ve městě jsou palmy a všude je cítit, že tu lidé moc stresu nezažívají a užívají si života. Je tu všude takový klid a pohoda, i když je všude plno lidí a provozu, ale je to jiné než u nás.

Když jsme se vraceli nazpět na Hay street, začali jsme se nějak motat a netrefili jsme správnou ulici. Mapu jsme s sebou neměli, a tak jsme chvilkami bloudili, ale zvládli jsme se vymotat a trefili jsme metrem bez problémů i na byt.

Všechny obchody a ulice tu vypadají hodně stejně a těžko se hledá záchytný bod (pamatovali jsme si pouze kostel a výstup z metra). Ale jak říká naše spolubydlící Bára “je tu nuda, město je malé a zvyknete si za chvíli. Bude vám chybět velké Brno.” Prošli jsme si i par obchodů a našli jsme místní skoro “Tesco” a nakoupili si další jídlo do zásoby. Jediný nezvyk pro nás tu je s čajem. Je tu cítit velký vliv Anglie, proto mají všude jen černý nebo zelený čaj. Ovocný čaj se vyskytuje pouze ojediněle a ještě je k tomu hodně drahý, tak se asi budeme muset naučit pít něco jiného. Obchody tu mají otevřené jen  do 17 hodin, v neděli a státní svátky vůbec a noční rozjezdy neexistují. Klokany jsme zatím neviděli, pouze na pohlednicích a jako sochy na zdi budovy. Po městě nebo v dopravě je zajímavé sledovat, jak se tu potkávají různé národy, např. černoši, asiaté, arabi apod..

Plánujeme další výlety ve městě v tomhle týdnu, parků je tu hodně, takže než to všechno projdeme za ten rok… :-) Užíváme si dny bez školy a jiných starostí, které možná přibudou a začnou příští pondělí. Snažíme si zvyknout. Zatím nás procházky a časový posun zmáhají tím, že když je tu po půlnoci, tak se nám nechce spát a ráno bysme spali. Ale je to bez větších komplikací, čekali jsme horší aklimatizaci.

První den v Perthu

Foto: První den

Po půlnočním příjezdu na adresu našeho “zatím měsíčního” ubytování jsme se seznámili s naší spolubydlící Bárou, která už je skoro “místňák”, protože je tu už více než rok. Provedla nás bytem, kde je kromě společné kuchyně, obýváku s jídelnou a připojením na internet (důležité!), záchodem a koupelnou i náš pokoj, který je zatím skromný: pouze dvě postele, noční stolek s lampičkou, okno a velká skříně posuvná se zrcadly. Včera jsme toho moc nevymýšleli a byli jsme rádi, že můžeme zalézt do postele a hurááá spát. Probudili jsme se v neděli místního času kolem 13.30 hodin a začali jsme se rozkoukávat. Peťula začala vybalovat věci a Onďa byl na internetu. :-) Po snídani, kterou jsme si radši koupili ještě na letišti v Perthu, jsme šli ulovit jídlo do kousek vzdáleného “alberta” a omrkli jsme okolí. Jídlo v supermarketu bylo zajímavé, ale celkem dost podobné – až na ty ceny. Zajímavá byla vanilková coca-cola a pečivo, např. chleba vypadá jako buchta, ale je moc dobrý. Koupili jsme si i čaj, který jak jsme se dozvěděli, se dováží a balí u nás v ČR.

Zatím si nemůžeme moc zvyknout, že se jezdí vlevo a přechody jsou bez zebry a chodci nemají přednost. Všichni tu jezdí autem, jen my jsme se vydali s mapou po svých do kousek vzdáleného parku. Potkali jsme zatím jenom černé kačeny, protože v parku jsou  bažiny a tráva je měkkoučká jak koberec, jak kdyby se propadala. Časový posun a únava se nedostavila, takže jsme si asi už zvykli, akorát zatím moc nevnímáme čas. Teprve až se začalo stmívat jsme si uvědomili, že sice jsme jen chvíli vzhůru (jsme si pospali konečně), ale že už zase se blíží večer.

Na bytě jsme se navečeřeli (chleba s máslem a marmeládou) a pak jsme psali blog a byli na internetu. První den utekl jako voda. Zítra máme v plánu obhlídku města a školy. 

Letíme do Perthu

Odkazy na foto z letu:

Praha – Londýn, Londýn - Hong Kong, Letiště Hong Kong, Hong Kong - Perth

Tak konečně jsme se dočkali odletu. Ráno jsme vyrazili ve dvě z Vítonic a rudé ferrari nás na Ruzyni vyklopilo chvíli před šestou ráno a pak jsme šli hned na Check-in, kde nám odebrali kufry a dostali jsme letenky. Hurá, vešli jsme se do váhového limitu. Před sedmou hodinou jsme zapili kinedryl – kdyby náhodou, byla to přeci naše letecká premiéra, rozloučili jsme se a pomalu jsme šli na boarding, tj. k letadlu. 

Naše první letadlo byl Airbus 320 Airways. Let byl celkem krátký. Za chvíli jsme byli v Londýně. Náše první odlepení se od země a poté i první přistání jsme přežili v pohodě bez žaludečních obtíží. Po cestě jsme dostali nějakou housku se šunkou a se sýrem.

  Cesta letadlem se nám zalíbila, v Londýně jsme byli rychle a nad Londýnem jsme kroužili nejméně půl hodiny. Ale stálo to za to, výhledy z letadla byly úžasné. Měli jsme Londýn jako na dlani. Šok přišel až na londýnském letišti. Přistáli jsme na terminálu 5 a autobusem jsme se přemístili na terminál 3. Takže první naše obávané přesuny byly bez problémů.  Nejdříve jsme prošli poměrně přísnou vstupní prohlídkou a chudák Peťula zablikala na rámu na detekci kovu a pani z ostrahy ji udělala důkladnou prohlídku. Houkali ale nejspíš jen náušnice a řetízek.  V Praze na letišti byl příjemný klid a málo lidí, opak bylo Heathrow na terminálu 3, kde se nedalo ani chodit. Bylo zde hlučno a přelidněno. Všichni jak blázni nakupovali. Naštěstí jsme tady strávili jen dvě hodiny a pak jsme netrpělivě čekali, až nám na tabuli napíšou, kam máme jít na další let do Hong Kongu.

Z Londýna jsme letěli s Cathay Pacific a naše letadlo byl Boeing 747. Letěli jsme s ním něco přes 11 hodin a moc nás to tam nebavilo, protože to zde hrozně hučelo, uličky byly malé a navíc Ondrovi nešel počítač, co jsme každý před sebou. Zato Peťula sledovala na mapce na počítači kde jsme, poslouchala písničky, filmy, hry, videa o zemích apod. Je ale fakt, že se o nás hodně dobře starali. Dostali jsme dost jídla a pití, ponožky, deku, polštářek a zubní kartáček s pastou. Měli jsme oběd, snídani a mezitím dvě svačinky. Jídlo bylo čínské, takže některé kombinace byly zajímavé. Třeba na snídani jsme si dali schválně místo omelety jídlo s mořskými potvůrkami a bylo to teda pěkně hnusný a na to ještě jogurt, aby nám bylo fajn. :-) Ale žaludky to přežili. Během letu jsme hlavně nevěděli kam s nohama, procházet se moc nedalo, protože šikmoočci pořád jezdili a obsluhovali. Letěli jsme i přes noc a ráno jsme konečně přistáli, na což jsme se už nedočkavě těšili. Tenhle let byl pro nás hodně náročný a únavný a po něm nás čekala už malá prohlídka a další osmihodinové čekání na Hong kongském letišti, které bylo klidnější a prostornější.

Bylo tady hodně národů a nejvíc se nám líbili malé šikmooké letušky v uniformách, protože vypadali všechny hodně stejně. Jednoduše řečeno, byli hubení, malý, stejní a všichni vypadali tak na patnáct. Ztuhlé nohy z letadla jsme se snažili rozchodit procházkama po letišti, kde jsme už znali každý kout. Hodiny našeho odletu do Perthu se ne a ne posouvat, bylo to nekonečné a těšili jsme se už do postele. Časem nám začalo kručet v žaludku, a tak jsme se vydali něco ulovit do místních restaurací. Tedy nejdříve jsme proměnili nějaké Eura za Hongkonské dolary, abychom měli čím platit. Pak nám již nic nebránilo navštívit letištní čínský fast food, kde jsme si vybrali jedno z menu, které obsahovalo kotel “krupičné kaše”, “kuřecí steak”, omeletu, “vánočku” se slaným máslem a kafe. Jídlo bylo dobré a velmi nás zasytilo. Po menu  jsme si radši dali endiaron.

Poté jsme se odebrali na naši gate (nástupní bránu do letadla), nejdříve jsme prošli přes kontrolu příručních zavazadel a pak nás vlak odvezl k naší gate. Jinak Hong Kongské letiště je hrozně velké a třeba i na wc je neustále uklizeč(ka), který neustále přelešťuje všechny záchody. Hodně místního personálu, ale i cestujících bylo v rouškách. Je tam cítit celkem strach z těch chřipek. Poslední let byl pro nás asi nejpříjemnější. Letěli jsme Airbusem A340, který byl sice menší, než Boeing, kterým jsme letěli předtím, ale za to měl podstatně více záchodů, které byly prostornější. Také tak hrozně nehučel a počítače v křeslech fungovaly všem. Také jsme dostali od letušek občerstvení a večeři. Večeře se například skládala z těchto chodů: zeleninový salát se salámem, penne se špenátem a omáčkou, oplatek a zmrzlina. K tomu kdo chtěl dostal ještě kafe nebo čaj. Samozřejmě průběžně se nalévali všechny ostatní nápoje – voda, cola, sprite, víno, atd. Let utíkal celkem rychle a za pouho pouhých osm hodin jsme přistávali v Perthu.

Již v letadle jsme museli vyplnit identifikační kartičku, kde jsme museli vyplnit, jestli náhodou nevezeme nějaké nepovolené věci, například jakékoliv jídlo a pití, dále na jak dlouho letíme do Austrálie a  co tam budeme dělat. Ze zakázaných věcí jsme propašovali prášky, ke kterým jsme se nepřiznali a později se na to naštěstí nepřišlo. Pak nás již čekal pouze kratičký pohovor s imigračním úředníkem, který nám dal razítko do pasu a pokračovali jsme k vyzvednutí našich zavazadel. Nejdřív se na pásu objevil kufr Peťuli, takže alespoň jeden byl na světě. Ondra si musel počkat dalších napínavých cca patnáct minut, než na páse objevil i jeho kufr. Pak jsme už prošli poslední kontrolou zavazadel a otevřeli se nám dveře do Perthského letiště. Venku nás zaskočilo celkem chladno, ale jak jsme již věděli z Čech, v noci je zde něco kolem 7 stupňů. Pak jsme šli odlovit místní taxi, který nás odvezl až před dům. Takže jsme po 46ti hodinách cesty konečně dorazili (start ve dvě ráno z Vítonic).

Bydlíme ve sdíleném bytě. Zatím tu s námi žije jedna studentka od Uherského Hradiště, která vystudovala stejný obor na zemědělce jako Peťula. Je tu už více než rok, takže máme od koho čerpat důležité informace do začátku.

Utíká to jako voda... blíží se odlet

Program do odletu máme nabitý - zařizování posledních věcí týkajících se Austrálie, práce, výlety a další akce. Do našeho odletu zbývá už jen 17 dní. Na cestovní horečku určitě ještě dojde, zvlášť až přijde na řadu balení kufrů... limity jsou nekompromisní.