Foto: Kvalifikace, Air Race
Tak už je to tak, už je to více než půl roku, co jsme dobrovolně opustili naši milovanou vlast a vydali se za novým dobrodružstvím do australského Perthu. Faktem je, že i tento článek máme rozepsány poměrně dlouho, takže doufám, že ho stihneme uveřejnit dříve než pojedeme domů. Takže dnes si drobně zavzpomínáme, i když nejdříve se zmíníme o víkendové akci.
Tuto sobotu a neděli se v Perthu konalo Red Bull Air Race, což jsou závody sportovních letadel, které prolétají různými překážkami. Dokonce se tohoto závodu účastnil i jeden Čech, ten se bohužel neprobojoval do top ten, takže jsme ho neviděli v akci. První den, tedy v sobotu se konala kvalifikace. Na ní jsme se byli podívat s našimi spolubydlícími na přibližně půl hodinky. Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili ve městě podívat se co nového. V neděli, kdy bylo docela teplo, jsme šli pouze na hlavni závod. Trval cca hodinu v tom největším sluníčku. Našli jsme si docela dobré místo na pláži, odkud bylo krásně vidět na celou závodní dráhu. Bohužel naše nadšení netrvalo moc dlouhou. Typická australská rodinka si drze rozložila své rozkládací židličky téměř před nás. Rodinka to byla opravdu místní, protože trpěli docela nadváhou, což jim nevadilo v konzumaci chipsů a Coca Coly. No co už se dalo dělat. Závody ubíhaly celkem rychle. Dokonce australáci měli mezi piloty svého zástupce, což bylo poznat i na pláži, kdy se celé publikum probudilo, jakmile létal ozík. Dokonce byl celkem úspěšný, držel se na prvním místě skoro až do konce. Vítězství mu ale překazil Brit. Jelikož jsme byli už hodně rozvaření, odhodlali jsme se splnit druhý úkol dnešního dne, kterým byl nákup v místním farmařském marketu. Večer jsme strávili v poklidném duchu při skleničce vína a oslovování Peťulčiných patnáctých narozenin.
Teď ale zpět k slíbenému shrnutí. Občas si vzpomeneme jak nás pan Bartel v jedno brzké pozdně srpnové ráno “vypustil” na pražském Ruzyni a my jsme letěli někam do neznáma. Nejdivnější pocit byl při přistání v Perthu, kdy jsme vstupovali na rok do úplně jiného světa, kde nikoho neznáme a netušíme, co nás čeká. Taky nezapomeneme na ty obavy, aby jsme neměli problémy na celnici. Skoro nic jsme sice nepašovali, ale prášky se sem také dovážet nemohou. Občas si vzpomenu na první dny, kdy jsme vše přepočítávali a zdálo se nám vše hrozně drahé. Hlavně asi já jsem vše přepočítával na koruny a počítal každý dolar, takže Peťula si za chvíli stěžovala, že má za přítele chodící kalkulačku.
Co se týče nezvyklostí, tak jsem rád, že nás dodnes nic nepřežilo a že si už nemusím na každém přechodu říkat, nejdřív se podívej doprava a pak doleva… Musím říci, že i když australani údajně nejsou moc dobří řidiči, tak jsem tady viděl podstatně méně nehod než v Česku. Na silnici je to vůbec takové klidnější. Když se jede třeba po dálnici, tak to tady není až tak striktně rozděleno na rychlejší středové pruhy a pomalejší pruhy. Většinou tady jedou všichni přibližně stejnou rychlosti. Na normálních silnicích se mimo město jezdí povětšinou 110. My jsme jezdili podle rychlostního limitu (chudí Češi nemají přeci na pokuty :-)) a pokud nás dojel někdo rychlejší, nikdy se na nás nelepil a zběsile nepředjížděl. Prostě jsou tady řidiči obecně ohleduplnější a klidnější.
Co se týče hlavního účelu naší cesty, tedy zdokonalení se v angličtině, tak podle školního hodnocení se nyní nacházíme někde mezi levelem upper intermediate a advance. Osobně si myslím, že jsme se oba hodně zlepšili. Samozřejmě stále je co zlepšovat, nikdy prostě nebudeme mluvit jako rodilí mluvčí, vždy bude tisíce slovíček, které třeba neumíme nebo zapomeneme, ale tak rozhodně jsme na tom lépe. Jinak na škole je hodně Korejců, Brazilců, Japonců a pak Švýcarů. Občas nějakej ten Čehun a Slováků úplné minimum. Korejci většinou znají ČR a Prahu. Vůbec musím uznat, že můžeme být rádi, že máme tak nádherné a slavné hlavní město, protože když někomu řeknete, že jste z Czech republic, tak se občas moc nechytá, ale když přidáte Prague, tak téměř okamžitě ví. Hodně lidí byli právě v Praze, především případ Korejců a Švýcarů. To takoví Slováci jsou v tomhle na tom hůře, protože spolužáci většinou moc netuší a Bratislava není až zase tak známá. Landlord od jedné kamarádky ze Slovenska jede teď do Evropy na dovolenou a říkal jí, že do Česka se podívá, ale na Slovensko už radši ne, protože je to tam někde jak Rumunsko. Možná by se na tomto místě slušel uvést vzkaz všem moravským politickým stranám, kteří se snaží prosadit změnu názvu České republiky. Vyprdněte se na to… Obyvatelé ČR budou vždy vědět, že je Morava a cizincům je to stejně víte všichni kde. Nebo si myslíte, že když řeknete, že jste z Moravia, tak bude někdo tušit. Kdo si chce, tak si to zjistí. Radši by jsme se měli zaměřit na to, abychom se nejmenovali tak stupidně v překladu do angličtiny. Protože Ček (Czech) se velmi jednoduše zaměnitelné s ček (check), takže já třeba rád používám frázi “ček with ček” – zkontroluj si svou práci s Čechem. Jinak učitelé jsou většinou již informovaní a vědí, že je česká a slovenská republika.
Další velmi důležitá věc, tedy práce. No je to boj. Jak naši pravidelní čtenáři a rodina ví, já jsem dělal do března na stavbě domu, která je už bohužel u konce. Takže aktuálně jsem nezaměstnaný a jako obvykle se na mě nechce usmát štěstí. S naším rozvrhem můžu hledat především hlavně nějakou večerní práci, což jsou většinou pozice v restauraci jako pomocná síla v kuchyni. Navštívil jsem spoustu restaurací, rozdal spoustu životopisů a stále nic. Horší je, že se čas odletu blíži a tím se snižuje šance sehnat práci. Úsměvné jednou bylo, když jsme šli s našimi kamarády po městě, tak já jsem jenom říkal, tady jsem se byl ptát na práci a tady taky … No navštívil jsem restaurací opravdu hodně. Takže je to spíše o štěstí, kterého my jsme moc v tomto směru neměli. Ale je dobře, alespoň vždy jeden z nás pracuje. Peťula stále dělá “business” v cleaningu.
A co jinak tady je v Austrálii zajímavého mimo školy a práce… No přece oceán, příroda, lidi. Oceán byl jeden z našich prvních míst, kde jsme se byli podívat. Začátkem září byl ale ještě pěkně studený, rozbouřený a vůbec tady bylo pěkně škaredě. Vlezlé chladno a neustály déšť nám to tady zrovna moc nezpříjemňovali. Celkem jsme v této době proklínali slogan “V Perthu je nejvíce slunečných dnů v roce.” To každopádně nezabránilo Peťule v nasbírání spousty mušlí různých tvarů a barev. Počítám, že se její sbírka ještě o něco rozroste, tak snad nás na letišti pak nezabásnou za pašování australských přírodnin. Zezačátku jsme také neustále sledovali, jak se teplota nesměle šplhá nahoru a když se objevila v říjnu první třicítka, tak jsme to již nevydrželi a do oceánu i vlezli. Pak přišli i první více jak čtyřicítky, ale tyhle teploty mi tady nepřijdou tak hrozné. Ono je to spíše tím, že mi nevadí ani tak teplo, jak takové to vlhké teplo, které tady naštěstí skoro vůbec není.
Co se týče přírody, tak ta je tady zcela nečekaně trošku jiná než v ČR. Půda je tady oranžová a ve městě sice zeleň je, ale obecně je tady sušeji než u nás. Navíc letos tady bylo období, kdy hrozně dlouho nepršelo. Prý více jak sto dnů, což je pro nás sice jako pohádka, ale pro místní to zase taková sranda není. Zatím jsme procestovali pouze kousek jihu WA a tam je to podobné jako u nás. Kopečkovitá krajina, podstatně více zeleno, 60-ti metrové stromy a taky neskutečně moc nádherných pláží, no prostě normálka. Kromě toho plno vinic a pastvin, takže takový venkovský styl života.
A co obyvatelé Austrálie? Nenechte se zmást fotkami, taky se tady vyskytují grafity, vlaky jsou občas počmárané a nepřizpůsobivé občany tady mají taky. S tím rozdílem, že sem nepřišli z Rumunska a podobných zemí jako u nás, ale jsou tady původní obyvatelé. Každopádně vandalismus tady není až na takové úrovni jako u nás, protože tady mají obecně větší respekt z policie a revizorů, kteří tady ale mají uniformu, takže jsou jasně rozpoznatelní a když se rozhodnou vyhodit nějakého mladíka z vlaku, tak se s nimi ani nehádá. Kdyby vás zajímalo jak se obléká místní mládež, tak slečny to směrují do tří proudů: emo styl (černé šaty, propíchané skoro vše, trošku rebelky), styl 80 let (rifle málem až po prsa, účesy z této doby…) a pak tady hodně frčí styl kancelářské módy – tedy formální oblečení. Místní mladící, no nevím ti jsou divní a škaredí, často nosí uplé černé rifle a já nevím co, časem dodáme fotky. Hodně se tady vyskytují různé originální módní výstřelky, které by byli v Česku považovány za exotické. Nebo vám přijde normální, když jdete po ulici a potkáte člověka oblečeného ve stylu Matrix, následováno princeznou Xenou?
Jinak Perth jako město, ale jo celkem se mi líbí, je to takové Brno. Je tady menší centrum než v Brně. V podstatě koncentrované do dvou ulic vzájemně propojených ulic, ale o to více je tady parků. Doprava je tady díky vlakům také vyřešena velmi dobře, jezdí tady všude vlaky – taková nadzemka. Ale nechci slyšet žádné nářky, že to by v Česku nešlo. Velký rozdíl totiž je, že Perth je mladé město velmi rychle se rozvíjející, takže když tady stavěli dálnici, tak prostě mezi ní natáhli vlak. České města jsou většinou velmi historická a už není, až tak jednoduché stavět nějaké dálnice a dráhy skrz městem. Co ale můžeme Perthu závidět jsou sochy. Snad žádná tady není ve stylu nějaký státník v nadživotní velikosti, nebo něco v tom stylu. Sochy tady jsou většinou kovové a vyjadřují nějakou činnost, pohyb. Třeba rodinka emigrantů s kufry, nebo školák utíkající do školy, atd. Jinak nemůžu porovnat až tak život v Česku. Obecně mám ten pocit, že mi Češi tady brečíme, jak je život v Česku těžší a tady jednodušší. Ale řekněme si to upřímně, čím se tady živíme – pomocnými pracemi a jsme rádi, že si vyděláme na nájem a ještě něco ušetříme. Každopádně, kolik z nás běželo v Česku po škole hned do práce, aby si vydělal nějaké peníze, jako to děláme tady. Většinou jsme šli do hospody nebo někam jinam, ale málokdo z nás se honil za penězi jako tady, kde se prostě musí. Takže ono je to takové nejisté. Jako mladí to tady také nemají jednoduché a třeba když chtějí začít bydlet, tak se tady předpokládá, že jim s tím do začátku pomohou rodiče. Pronájmy domů jsou tady taky neskutečně vysoké a plno lidí tu také musí začít s půjčkami.
Je pravdou, že stejný balík peněz si zde můžete vydělat rychleji než v ČR, ale na druhou stranu, budete tu dělat takové práce, které byste v ČR nikdy nechtěli dělat. Další nevýhodou pro nás jsou víza, bez kterých tady být nemůžeme a ještě k tomu si můžeme vybírat pouze ze studentských nebo turistických. Tj. plno vydělaných peněz jde nejen na bydlení a jídlo, ale i na školné. A titul Ing? To tady nikdo nezná a bylo by těžké dostat tady práci v našem oboru, museli bychom si určitě dodělat nějaké další zkoušky v angličtině.
A životní styl? Ten nám tady přijde ne tak stresující jako v Evropě. Lidé se tu tak nehoní, vše je no worries, práce je práce a po práci? BBQ, restaurace, party s rodinou… prostě vše, ne přijít domů a dělat dalších plno prací kolem domu, ale věnovat se rodině.
Co jsme si tady také oblíbili jsou trhy, kde je možné si koupit nejen levnější a kvalitnější zeleninu a ovoce, ale plno dalších věcí, jako např. koření, mouku, luštěniny, různé oříšky, ryby, oblečení, obrazy atd. Nejen na těchto trzích, ale celkově v Perthu denodenně potkáváme plno různých národností a po silnicích se prohání plno krásných moderních i starších modelů aut. Někteří spolužáci říkají, že je pro ně Perth nudné město, ale akcí pořádaných městem je tu stále dost. My jsme žádnou nudu naštěstí nezažili, stále máme nové nápady, kam se ještě podívat a co objevovat.
Ještě nám zbývá 105 dnů v Austrálii, ale přesto už teď víme, že Perth byla dobrá volba a rozhodně toho nelitujeme. Je pravda, že začátky byly těžké, ale asi jako všude. Kolikrát, hlavně Peťula přemýšlela, že odletíme, co tady děláme? ale byly to spíše první dva měsíce, kdy stále z našich účtů peníze mizely a nedařilo se nám najít práci. Také počasí nebylo jedno z nejlepších, tahání těžkých nákupů a život bez auta byl pro nás také nezvyklý. Další, na co jsme si museli zvyknout, bylo bydlení s více lidmi, nejen sami v bytě, jak jsme byli zvyklí z Brna. I když tohle pro nás nebyl zase takový problém, protože jsme naštěstí měli vždy štěstí na spolubydlící a vycházeli jsme vždy dobře.
Takže kromě zdokonalení se v angličtině, jsme se oba dva zdokonalili i ve vaření, poznali jsme plno kamarádů z různých koutů světa, sžili se s jiným městem, přírodou, životním stylem a hlavně jsme si vyzkoušeli plno nových nejen příjemných situací, na kterých náš vztah neztroskotal, ba naopak ještě více se upevnil. Je to milé, když nejen spolužáci obdivují, jak dlouho jsme spolu, ale když i spolubydlící nám říkají, jak jsme sehraný pár.
A závěrem? Těšíme se na naše poslední měsíce strávené zde, na další cestování a potom na další velkou životní změnu v ČR. Hurá za lepšími zítřky!
