První týden školy končí

Pár postřehů:

• Poměrně často se tady vyskytuje značka aut, která v česku není moc známá – je to Holden, což je něco jako česká škodovka.
• Jsou tady dva typy přechodů pro chodce. Buď takové “nevyplněné” zebry, kde chodec nemá přednost před autem a více méně to jen vymezuje místo, kde může chodec přejít na druhou stranu. Pak tu jsou klasické zebry, jak je známe z ČR. Zde má i chodec přednost před autem.
• Obchody jsou otevřeny většinou do pěti nebo do šesti hodin. V neděli je většinou všude zavřeno. Ani ve velkých obchodních centrech nemají otevřeno. Pouze ve čtvrtek je otevřeno do 21 hod.
• Už vás štvou reklamy na Nově a dalších televizích? Tak přijeďte do Austrálie. Tady vás budou přímo rozčilovat, protože jsou tady co chvíli. Tedy nejsou před začátkem filmu, ale do deseti minut od začátku přijde první reklama a pak co dalších deset minut je další reklamní blok, který trvá cca 5 minut. Takže nás to už ke konci dost nudí a já osobně si říkám, že už si budu fakt muset jít toho hamburgera koupit, protože v televizi vypadá fakt k sežrání.
• Při řízení se tady  minimálně (téměř vůbec) používá klakson. Celá doprava se mi tady i přes hustý provoz jeví klidnější než v ČR.
• Na veřejnosti je zakázané pít alkohol.
• Prohání se tady celkem dost veteránu a to docela pěkných kousků.
• Australané jsou v komunikaci no stress. Za to v oblékání jsou velmi konzervativní ( i když i výstřelky se tu najdou, např. ke společenské sukni si vzít sportovní botasky, to chce odvahu). Často se tu chodí v černém, tj. černé kalhoty, černý kabát, atd. Prostě se vše ladí do šedých barev, nic veselého. Díky tomu lze snadno poznat cizince. Protože např. naše bundy září.  Nejen podle skladby barevného oblečení jsem také poznal druhý den ve škole Čecha – měl červenou bundu a došel o pět minut později.
• Koupili jsme si listové těsto, které se tu prodává už rozválené. Stačí jen přidat ingeredience a šup do trouby – very easy.

Tak za sebou máme náš první školní týden. Kupodivu jsme ho přežili ve zdraví. Co se týče mých spolužáku, tak je to velmi různorodé. Mám v podstatě dvě studijní skupiny. Jednu na konverzaci, kterou mám dvakrát týdně a druhou “domácí” skupinu, se kterou se vidím každý den na intensive english. Na konverzační hodině je hodně asiatů. Například Korejci a Japonci. Dále tam je Brazilec, Laosan, Švýcarka no a ještě jeden Čech. Vůbec mám na ty Čechy nějaký štěstí, protože na škole je nás dohromady pět a z toho já s jedním chodím na konverzaci a další Češku mám v mé “domácí třídě”. Co se týká mých spolužáků, se kterými jsem na intensive english, tak tam je Švýcarka, Laosan, Brazilec, kterému říkáme shisha man (“šiša men”), protože hodně kouří vodní dýmku, které se tady tak říká. Pak tam byl ještě jeden Saudský Arab, ale tomu dnes skončila škola a v sobotu ráno letí domů. Arabáš je tam ještě jeden, ale nevím přesně odkud. No a aby tam nebylo těch národností málo, tak tam máme ještě jednoho Turka a Korejce, který byl pro mne takový nejvíc komunikativní. Bohužel je na škole posledních čtrnáct dní a od pondělí přechází na vyšší level.

Co se týká učitelů, tak mě učí výhradně Australané. Na intensive english mam učitelku, která je drobně crazy, ale v pohodě. Akorát mám problém ji rozumět, protože mluví celkem rychle a navíc má dost australský přízvuk. Takže občas na ní akorát blbě koukám, ale zvykám si. Australská angličtina mi přijde taková rychlejší a hodně se tady zkracuje. Občas se vynechávají i nějaké slova. Jinak s angličtinou se tu perou dost všichni. Třeba takovým asiatům dělá velké problémy výslovnost. Někdy mám pocit, že si ten jazyk snad zlomí. Naše sousední třída je plná asiatů a když jim něco vysvětlují a oni to pochopí, tak je to zakončený společným mnohohlasným ááááááá. No třeba to někdy nahraju.

Peťula: Ve třídě mám skoro samé asiaty, kromě jednoho francouze a tří kolumbijců. Jména svých spolužáků si snad nikdy nezapamatuju, jsou velice zvláštní, pro zajímavost např. “tčaj-tčaj, chang, ribon, marina, kathja atd.” (dle výslovnosti). Mám pořád stejnou skupinu a jsem tam zatím druhá nejchytřejší – co se týká pochopení gramatiky. Asiaté jsou velmi pomalí a dost nechápaví nebo se spíš  nepřipravují. Druhý den jim to učitelka musí vysvětlovat znovu, protože tu gramatiku zase neví. Takže to dost brzdí. Taky plno lidí ze skupiny nedělá úkoly a víceméně si do školy chodí jen poslechnout co nového. Jinak mám učitelku na gramatiku a na konverzaci mám učitele. Oba jsou nejspíš také Australani, ale rozumím jim celkem v pohodě. I když občas něčemu také ne. Je s nimi sranda a snaží se nám pomoci, někdy i nejen v angličtině. Žádný odstup učitelů, jak je tomu u nás, tu neexistuje. Spíš naopak. Hodiny angličtiny zatím nejsou nudné, utíká to rychle. Většinou se vysvětluje nová gramatika, procvičuje se zábavou formou ve skupinkách jako konverzace nebo formou nějaké hry, potom poslech, doplňování apod. Výslovnost je tady dost odlišná, než na kterou jsme zvyklí. Budeme se muset hold přizpůsobit. Zatím je to všechno happy.

V pondělí jsme si byli zařídit bankovní účet. Bylo to hrozně jednoduché. Což nás potěšilo a už ve čtvrtek došly naše kreditní (debetní) karty. Horší bylo, že jsme museli po telefonu potvrzovat její obdržení, ale naštěstí jsme to zvládli a ještě čekáme na PIN kód. Na dnešek jsme měli naplánovanou druhou návštěvu banky. Konečně jsme se rozhoupali k tomu, že na naše účty vložíme většinu hotovosti. Obsluhovala nás starší milá paní. Dokonce jsme se s ní víceméně bez problémů domluvili. Ono to bude asi tím, že banka je vedle školy a na zahraniční studenty, kteří toho neumí moc kváknout, jsou zvyklí. Jinak v bance je k lidem jiný přístup. Je v ní taková příjemnější atmosféra a člověk se tam cítí opravdu jako klient. Za to když jdu v Čechách do banky, tak je to takový divný pocit, že zase musím někam, kde si budu muset z desítky voleb vybrat tu správnou, pak tam budu muset čekat… No však to znáte.

Ve škole jsme taky konečně dostali místní šalinkartu. Tady se tomu říká SmartRider karta a funguje trošku odlišně než u nás. Nejdříve si na ní vložíte peníze (kredit) a pak můžete jezdit tak dlouho než ho vyčerpáte. Funguje to tak, že při každém nástupu do vlaku nebo autobusu si pípnete vstup a pak zase odchod na cílové stanici. Okamžitě je vám odečtena přesná částka a zobrazen zbývající kredit. Přístroje na označení jsou na každé zastávce, ale ne všude je to kontrolované. Pro nás je naše studentská šalinkarta velmi výhodná, protože předtím jsme jezdili do školy za 2,40 AUD a teď za 77 centů.Co se týče dopravy, tak my zatím používáme jen vlaky a autobusy zdarma. Vlaky jsou zde velmi rychlé a spolehlivé. Je tady taková městská rychlodráha, kterou bychom potřebovali i v Brně. Někdo tady tomu říká metro, ale podzemní je pouze centrální stanice. Jinak se většinou jezdí na povrchu. Když jedeme do školy, tak přestupujeme na centrální, tedy podzemní stanici a nahoru se vyvezeme po eskalátorech. Lidi jsou tady tak naučení, že ti co se jen vezou stojí na eskalátoru vpravo a “levý pruh” se nechává pro ty co spěchají a po eskalátorech jedou nahoru. No akorát to občas bloknou nějací turisti nebo nově příchozí, kteří to neznají (nebo zavazí na opačné straně).

Týden utekl velmi rychle, zaměstnává nás hodně angličtina. Každý den po škole si vypisujeme poctivě plno nových slovíček, děláme úkoly a dobrovolně si půjčujeme DVD a knížky a čteme a posloucháme AJ. Počasí je tu zatím nic moc. Akorát v úterý bylo slunečno a teploučko, jinak ze středy na čtvrtek až do dneška fouká velmi silný vítr, občas i s deštěm. Celkem jsme se té síly větru báli, je to něco jiného, než u nás. Tento týden jsme zmokli dvakrát a to jednou pořádně – až na kost.

Těšíme se na víkend. Sice bude taky s angličtinou, ale mimo toho se nám snad podaří zrealizovat i nějaké výlety. Snad nám to počasí nepřekazí. Poslední novinkou je, že nám dnes v noci doletí další spolubydlící z ČR.