Školní party

Foto: Scarborough beach and Summer Fireworks, Kellie family

Drobná vsuvka. Album Kellie family je fotogalerie naši slovenské kamarádky, kde tedy mimo jejího výletu do Kings parku můžete vidět, jak vypadá takový dům a pořádek v průměrném australském domě (začátek a konec galerie). Jana měla tu čest tam více než měsíc bydlet. Za zmínku stojí, že mladé mamince, které málem vypadl hrudník z trička, je 17 let, což je tady relativně normální.

Tak co, jak se máte v Česku? Už tam máte sníh? No podle webkamer zjevně ne. Podle zpráv na internetu je naše země pořad stále stejný kocourkov. Ach jo. Každopádně tento blog není o filozofování o české politické situaci, ale spíše o tom, jak se máme v Austrálii, takže sem s novinkami a zážitky.

Samozřejmě chodíme poctivě do školy. Já si zatím držím sto procentní docházku a Peťula téměř sto procentní. Prostě studenti na plný pecky. Tento týden nám bylo řečeno, že 11.12., což je datum, kdy jsme naposledy před prázdninami ve škole máme další akci v Kings parku. Tentokrát bude program takový, že budeme zpívat nějaký vánoční nebo jiný crazy song. Každá třída si vybere jeden, který se naučí, vyberou se vhodné kostýmy a pak nás čeká přednes v parku. Nejlepší třída vyhrává. I když nemám ani tušení co. No jsme zvědav, jak to dopadne. Druhou asi takovou důležitější událostí je, že jsme se zapsali na vstupní test do FCE kurzu, který se píše 2.12. Tak doufám, že ho zvládneme a budeme moci od ledna studovat FCE, což je vlastně mezinárodně uznávaná cambridgská zkouška, která odpovídá úrovni více pokročilé angličtiny.

Tento čtvrtek jsme navštívili také školní party, která se konala v jednom z městských barů. Vstup byl v předprodeji dva dolary, což není zase až tak moc. V ceně bylo jídlo zdarma a levný alkohol. Za dva dolary tady nemůžete chtít zázraky, a proto jako jídlo byly neloupané arašídy, které byly nějakým způsobem solené a pak nám nosili takové chuťovky, spíše jednohubky, po kterých se vždy jen zaprášilo. Servírka donesla vždy jeden tác s jídlem a na ten se okamžitě všichni vrhli jako vosy na med. Jestli jste si mysleli, že jen Češi  jsou schopni se málem poprat o jídlo zadarmo, tak jste na omylu. Jak jde o jídlo, všechny národy jsou stejné a je jedno jestli to jsou třeba bohatí Švýcaři nebo relativně chudí Češi. My jsme se naštěstí těchto drobných bitev o kus žvance nemuseli účastnit, protože Peťula nám ještě před párty udělala večeři, takže jsme nebyli hladový jako ostatní. Čekali jsme, že za dva dolary to nebude velký raut.

Jste zvědaví, jestli tam měli i nějaký alkohol? Hloupá otázka. Samozřejmě ano a protože byl relativně levný, tak jsme konečně ochutnali… Teda jen pivo. A jak chutnalo? No řekl bych to asi takto, Češi buďme hrdí na naše pivo, protože není tuctové a má svou osobnost. V místním baru čepovali místní i mezinárodní piva. Z mezinárodních například Heineken a Stellu. Každopádně třetinka piva stála 3 dolary, což  je tady relativně dobrá cena. Normálně stojí půllitr piva v hospodě cca 10 dolarů. Já jsme chtěl ochutnat spíše místní piva, takže jsem zkusil například Tooheys new nebo Swan draught. Ptáte se na mé dojmy. No kdybych to měl shrnout, tak nic moc. Místní piva nemají pěnu. Co se týče chuti, tak pivo nemá žádnou výraznou chuť ani nějakou extra zlatavou barvu. Je víceméně jedno, kterou značku si koupíte, protože všechny chutnají stejně. Přišlo mě to jako kdybych si v Kauflandu koupil pivo za tři kačky. Kamarádka o těchto pivech myslím celkem trefně prohlásila, že ji to přijde jako když zapomněli vyčistit trubky a dochází sud. Takže piva tady nic moc.

Možná by bylo zajímavé napsat pár řádků o tom, jak se jednotlivé národy oblékají na párty. Kupodivu tady moc nefrčí rifle, které si myslím, Češi milují. Takže když jde typická australská čerstvě dospělá slečna na party, tak většinou si obléká spíše večerní šaty, vzdáleně podobné naším divadelním. I když ty naše večerní šaty jsou rozhodně luxusnější a kvalitnější. Korejci mají také své typické oblečení. U chlapů není nic neobvyklého, když mají na sobě růžové tričko nebo bundu a slečny nosí spíše šaty ve stylu country. Nejvíc provokativně se oblékají Brazilky, které často mají větší pozadí a bujné poprsí, což moc dobře vědí a nebojí se svou postavu zdůraznit. Na můj vkus někdy až moc. Někdy to vypadá, že musí odněkud něco vylétnout… Jedna Brazilka si třeba oblékla na párty takový kostýmek, který bych řekl, že se spíše hodí tak do hodiny aerobiku, než na školní akci. Na příští party třeba vezmeme foťák a nějaké lidi nafotíme. Teda samozřejmě s rozumem, aby mě Peťula pak nemlátila za to, že fotím cizí holky.

No abych nepsal jen o party, tak Peťula bohužel stále není úspěšná v hledání práce. Nemyslím si, že by to bylo v tom, že by se třeba nesnažila, to rozhodně ne. Už navštívila tolik restaurací a rozdala tolik životopisů, že to radši ani nechci počítat. Problém trošku je, že je tady prostě hodně Indů a Korejců, a když náhodou nějaký ten Korejec jede domů, tak místo logicky přenechá dalšímu Korejci. Je to prostě těžké a psychicky náročné, ale musíme bojovat dál a dál. Ono to chce i nějaké to štěstí, ale to bohužel stále, co se týče práce moc nemáme. V supermarketech na vybalování zboží upřednostňují australské teenagery, na úklid jsou tu buďto speciální firmy (hodně s Korejskými vlastníky) nebo v požadavcích je vlastní auto, dvouletá praxe v uklizení v Austrálii, atd.

Já teda dělám na stavbě u jednoho Čecha, který emigroval v 69 a žije tady nějakých více než dvacet let. Má dům blízko pláže a ten jeho současný mu nestačí (i když je to relativně velký dům na České poměry), a tak ho přistavuje na dvojnásobnou velikost. Bude mít nádherný výhled na oceán, nad kterým zapadá slunce. Vím, že to není zrovna nejlepší pro vylepšení angličtiny, ale jsme rádi, že aspoň já mám práci a podařilo se mi vydělat na čtrnáct dnů nájemného. Život je boj. A co tam dělám? Víceméně takového Ukrajince. Vykopej díru, ukliď bordel, přivez támhleto, atd. Často maluji pokoje, což mě naštěstí vždy bavilo, a myslím si, že jsem se v tom tady zlepšil, protože konečně umím malovat bez toho, aniž bych udělal extra velký nepořádek. Jo a víte jak se tady dělá linka? (Otázka pro zasvěcené). Mají tady takové speciální udělátko, které je obdélníkových rozměrů. Na jedné ploše je držátko a druhou se natírá. Jedna hrana má kolečka, které se nesmějí namočit do barvy a jezdíte s nimi po ploše, kterou nechcete zašpinit (například natíráte stěnu a jste u stropu, plochou s barvou jedete po okraji zdi a kolečka rolují po stropu). Snad jsem to napsal aspoň trošku srozumitelně.

Co dál? V sobotu jsme byli nejdříve nakupovat, protože už nám všechno došlo. V místních obchodech začíná předvánoční nákupní horečka a je to naprosto stejné, jako když jdete před Vánoci nakupovat třeba v sobotu do brněnské Olympie. Všude spousta lidí, otravných dětí (ty australské jsou extra oprsklé a rozmazlené, doma zjevně nepanuje žádná výchova), atd. Prostě to, co zrovna nemusím. Abychom si spravili náladu, tak jsme po obědě vyrazili na nejbližší pláž. Bylo tu docela teplo, cca 35 stupňů, ale na pláži moc teplo nebylo, protože tam foukal od oceánu poměrně svěží vítr. To mi samozřejmě nezabránilo v tom, abych vlezl do oceánu a nechal se zchladit vlnami, které tady byli na můj vkus relativně velké, a tak jsem vlezl jen na okraj. Na žádné plavání jsem si netroufnul. Pro Peťulu to bylo studené, ale taky jsem ji na chvíli vtáhl do vln.

Večer jsme se jeli podívat na ohňostroje, které otevírali letní sezónu v tom přístavu, kde jsme se byli podívat na podmořské akvárium. Ohňostroj byl docela pěkný (samozřejmě, že brněnský ohňostrůjný festival je na vyšší úrovni :-) ). Snad se mi podařilo nafotit pár pěkných fotek. Co nás zaujalo, že i po západu slunce, kdy se poměrně ochladí, pobíhali po pláži a v oceánu pořád nějaké malé děti, které plavky nějak extra neřešili a prostě ve vodě běhali v normálním oblečení za přihlížení rodičů.

A plány na neděli jsou jasné – dodělat resty ze školy a dohnat a předehnat! Půlku neděle už máme za sebou, takže než se nadějeme, zase tu bude pondělní budík a hurá do školy. Ale už nám zbývají jenom dva týdny do prázdnin a začne nám zase další měsíc – to to letí.