Dlouhá cesta do Broome III

Foto: den 11 - Cesta do Karratha, Karratha, Dampier, Camp den 12 - Milstream Chichester NP, Roebourne, den 13 - Port Hedland, den 14 – Broome – Market, China Town, Cable Beach, den 15 – Broome – Pradlo, Crocodile Farm, Cable Beach, West End

Jelikož Peťulu sepisování našeho blogu přestalo bavit, tak jsem převzal štafetu já. Obávám se ale, že to bude asi kratší, protože jsem skoro vše již zapomněl, tož ale dobrá.

Po opuštění korálového ráje se naše cesta ubírala dále na sever směrem k městům Karratha a Dampier, která jsou významné kvůli těžbě plynu. Víceméně díky tomu i přežívají, protože se zde nachází největší naleziště v Austrálii. Po cestě jsem musel Peťule občas přibrzdit, aby si mohla vyfotit kopečky, které byli kolem naší silnice. Za cca tři hodinky jsme dosáhli hranice městečka Karratha, kde mimo informačního centra a supermarketu, byl ještě jeden lookout a jinak celkem nic zajímavého pro turisty. Pokračovali jsme tedy do Dampieru, tedy místní Ostravy. Po cestě jsme zvládli zastávku v jednom z mnoha železničních muzeí, kde jsme mohli obdivovat orezlé a oprýskané mašiny. V Dampieru nás vítala socha psa v lehce nadživotní velikosti, kde Péťa neodolala a musela se s ním minimálně jednou vyfotit. Poté již následovala exkurze v Ostravě, tedy v přístavu, kde se zároveň těží plyn z více vrtů. Jelikož v Austrálii plynou hodiny rychleji a slunce zapadá poměrně brzy, tak jsme si museli najít naše další místo k přespání, které se nacházelo cca 15 km za městem u koryta vyschlé řeky, kde jen v jednom místě se nachází takový rybníček a trocha zelené vegetace.

Další, již dvanáctý den našeho putování, jsme měli na plánu jeden menší národní park, od kterého jsme neměli moc velké očekávání. Každopádně již cesta se vyvíjela slibně, kdy jsme jeli krásným údolím lemovaným oranžovými skalami. Aby to bylo ještě o trošku lepší, tak údolím vedla i železnice, po které místní těžaři vozí v nekonečných vlacích kámen do přístavu. Ten pak putuje do Číny. Po necelé hodince jsme konečně byli na místě v Milstream Chichester NP. Zaparkovali jsme pár metrů od místa zvaného Python Pool. Což je vlastně takové jezírko ve skalách. Kupodivu nebylo úplně vyschlé i přes vedra, které zde především v létě dosahují extrémních 50°C, což dokazovali i teplem pokroucené plastové dopravní značky. My jsme místo navštívili v australské zimě, kdy zde teploty šplhají pouze k cca 25°C. Mimo již zmíněného jezírka jsme pokořili vrchol jedné hory, ze které se nám nabídnul nádherný výhled do okolí. Pak jsme již přes mnoho zastávek uháněli zpět směr Karratha a odtud zcela nečekaně kam jinam než na sever. Po cestě jsme se zastavili v jednom městečku zvaném Roeburne, kde je informační centrum vyhodnocené jako nejlepší v celé Západní Austrálii. Nám se v něm nejvíce líbila výstava místních minerálů, kterou jsme si poctivě nafotili. A navíc bylo to jediné infocentrum, kde jsme si zdarma mohli uvařit kafe, čaj nebo kakao. Přesně si pamatuji Ondrova slova “vysypu si tam dva pytlíčky kafe, jeden je málo.” Ne, že bych se opičila a pak nemohla v noci po dvojité dávce kofeinu, na kterou nejsem zvyklá, spát.

Aniž bychom to věděli, tak nás čekal třináctý den. Já sice nejsem nijak pověrčivý, ale byl to den smolný. Minimálně ráno. Po chladné noci jsme vyjeli směr Port Hedland. Pět kilometru před tímto přístavním městem jsme měli defekt na pneumatice. A když už, tak pořádný. Pneumatika byla úplně na … No nic, takže jsme zjistili, kde vůbec máme tu rezervní pneumatiku. Ta je totiž umístěna pod autem a uchycena na takovém lanku. Kolo jsme vyměnili a pokračovali směr město, kde jsme našli místní telefonní budku a volali do Sydney, do společnosti, od které máme půjčené auto. Ti nás poslali do jednoho místního pneuservisu, kde nám kolo do hodiny na náklady společnosti vyměnili a my jsme mohli pokračovat směr Broome. Byl to také první a poslední den, kdy jsme rekordně vyfotili pouze jednu fotku.

Konečně přesně po dvou týdnech našeho putování jsme dorazili do Broome, který má kolem 12 tisíc obyvatel a převažuje zde turismus a “lovení” perel z oceánu.  Pro turisty jsou zde hodně populární jízdy na velbloudech na písečné pláži Cable beach (jméno podle komunikačního kabelu) a krokodýlí farmy. Peťula mě nejdříve “nahnala” na místní market, podívat se, co prodávají pěkného. A že tam měli věcí, skoro jak v Česku na pouti, třeba v Miroslavi. Zde jsme strávili přibližně hodinu, a pak jsme pokračovali směr místní China Town, což je vlastně historické centrum města, protože první obyvatelé, nepočítáme-li Aborgince (domorodci, připomínající naše cikány), byli právě Chinese. Užili jsme si trošku jejich typických staveb a navnadili na se Hong Kong. Jelikož sluníčko pořádně pálilo, tak jsme se vydali směrem místní Cable beach, abychom se poprvé za celou dobu našeho putování zchladili v oceánu. Navečer na pláž přišli dokonce velbloudi, kteří vozí na hřbetu nadšené turisty. Noc jsme strávili kousek od Broome a byla to první noc, kdy jsme si připadali jako v sauně a nemohli vedrem spát.

Druhý den jsme zahájili velkým praním prádla v místní prádelně. Zajímavé bylo, že nejen turisté ji tolik využívají, ale i místní. Což nám přijde nepochopitelné nemít doma pračku. Sice jsme využili i sušičky, ale prádlo bylo stále vlhké. A tak Ondra navěsil v autě šňůry, kde to šlo a celá zadní část našeho auta se proměnila v sušírnu. Jelikož bylo deštivé dopoledne, tak jsme šli do internetové kavárny napsat emaily, že ještě žijeme. Odpoledne jsme si udělali BBQ a pak naše kroky směřovaly na crocodile farm, kde byl odpolední program formou procházky farmou se zkušeným ošetřovatelem, který krokodýli vždy vydráždil a pak jim hodil nějaké to maso, aby měli turisté, co fotit. Pro nás to byl nezapomenutelný zážitek. Nejdříve jsme se procházeli po areálu sami a sledovali plno různobarevných ptáků v klecích, pštrosy a krokodýli, kteří jenom znuděně leželi a vypadali jako umělí. To stejné v zeleném jezírku, kde bylo vidět jenom několik hřbetů krokodýlů. “Jsou živí nebo ne?” mysleli jsme si celou dobu, ale po tom, co je začali ošetřovatelé před námi krmit, krokodýli se hladově vrhali po kořisti a mezi sebou soupeřili. Mohli jsme poznat rozdíl při krmení aligátorů a salwater krokodýlů. Pohladit jsme si mohli i krokodýlí baby. Poznali jsme za tu dobu tolik zvyků, druhů krokodýlů. Mile nás potěšil v této “zoo” i corella, která nás opět vítala pozdravem “hello” a zatrsala a pokyvovala nám hlavou, bylo to úsměvné. Kromě krokodýlů jsme zde mohli vidět i psy Dingo a několik druhů klokanů. Jeden se před námi postavil na zadní nohy a začal si bušit na břicho a protahovat se. Vypadal v tu chvíli jako člověk a my jsme nevěřili svým očím.

Po této super atrakci jsme se odebrali směr Cable beach, kde jsme si zarezervovali a zaplatili svezení na velbloudech na zítřejší ráno. Bylo zde plno lidí, kteří stejně jako my sledovali západ slunce a velbloudy. Kdo mohl vědět, že přes noc se opět zatáhne a vydatně bude pršet minimálně další dva dny. Bohužel tomu tak bylo a my jsme ráno smutně na pláži  konstatovali, že projížďka na velbloudech zatím nebude, což pro nás znamenalo komplikaci minimálně  v kontaktovaní velbloudí společnosti kvůli navrácení peněz. Dopoledne jsme ještě narychlo stihli projít jednu skalnatou pláž, na které jsme za odměnu promokli na kost, pak už hurá do prádelny nechat si usušit zmoklé věci a vyrazit pryč z “uplakaného přeturistovaného” Broome.

Dlouhá cesta do Broome II

Foto: den 6 - Hamelin Pool & Stromatilities, Shell Beach, Eagle Bluf, Denham, den 7: Monkey Mia, Denham, den 8: Carnavaron, Blowholes, Blízko Coral Bay, den 9: Coral Bay, Charles Knife, Shothole Canyon, Exmouth, den 10: Ningaloo Reef

V pátek prvního týdne jsme zdolali prvních tisíc kilometrů a dojeli jsme na “výběžek” oblasti Monkey Mia,  která je populární díky delfínům. Nejdříve jsme však navštívili Hamelin Pool, kde kromě staré telegrafní stanice byli i Stromatolites, což jsou takové kameny, které se v oceánu vytváří několik tisíc let (viz.obrázek). Těšili jsme se na Shell beach, na které sice bylo plno malých bílých mušlí, které však byly většinou rozdrolené. I přes zákaz odnášení, jsme si nějaké lepší exempláře vypůjčili. Krásný a tichý byl azurový oceán, a tak plno lidí na této pláži relaxovalo. Po nezpevněné cestě, která byla samý kámen, jsme se “dokotrckali” k Eagle Bluff, což byl pohled na oceán uprostřed kterého byl malý ostrůvek.

Další den jsme kolem silnice míjeli pštrosy EMU a přes městečko Denham jsme dojeli do Monkey Mia, kde je možné maximálně třikrát za dopoledne krmit delfíny, kteří jsou zvyklí k místní pláži připlouvat. Zakázáno však bylo delfíny hladit. Hned na pláži nás kromě stejně nadšených turistů různých národností vítali i pelikáni, kteří se zde promenádovali. Každý hned žhavil fotoaparát, protože to bylo i pro nás poprvé, co jsme pelikány viděli zblízka. Jakmile první delfín připlaval k pláži, všichni se přesunuli a sledovali, jak se předvádí. Dvě australanky nám poté začali o delfínech vyprávět a nejvíce nás udivovalo, jak je dokážou rozlišit a ví, jak se který jmenuje. Záhadu jsme rozluštili díky pohlednici, kde byly jména všech delfínů a jejich poznávací značka byla dle ploutve, kterou měl kupodivu každý jinačí. Závěrem celého představení s delfíny bylo krmení. Dobrovolníci mohli vlézt do ledové vody a dát delfínům do pusy rybku. Ondra se také odvážil, a poté hned utíkal do auta převléct si oblečení. Počasí po ránu bylo chladné. Byl to další pěkný zážitek, po kterém jsme se s naším panem Falconem (má už přece jenom léta) přesunuli do města banánových plantáží Carnarvonu. Zde jsme si vyfotili velký satelit, který jsme viděli ve filmu o Austrálii. Byl využíván NASA při prvním letu na měsíc. Pak jsme zamířili do místního muzea. Kromě jedné větší vlakové soupravy zde bylo i hodně rezavých automobilů, takže to vypadalo spíše jako skládka šrotu. V ČR by takové cennosti nadšenci určitě obrousili a nabarvili, ale tady jak to zůstalo, tak to leží a je to považováno za muzeum. Tomu jsme se celkem zasmáli.

Blowholes byly obrovské vlny narážející na skaliska podél oceánu. Bylo zajímavé sledovat díru v kameni, kde voda dle síly větru a vln vytryskla do určité výšky (dle brožurky někdy až do výšky 20 m) a poté zase zmizela. Byl to podobný systém jako splachování WC. Kameny podél oceánu byly pokryté solí, která v kalužině vody vypadala jako námraza v zimě. I podél cesty jsme viděli několik solných jezer, které byly v tomto ročním období vyschlé. Co nás ještě zaujalo na konci tohoto dne? Kolem našeho nocoviště se pásly ovce a poprvé jsme po západu slunce mohli vidět velký žlutě zářící měsíc, který vypadal jako rozsvícená žárovka.

Po 2500 km jsme dojeli do dalšího výběžku na mapě severozápadní Austrálie, do oblasti korálů, bílých žraloků a vodních želv, která je populární pro snorchlování a potápění. Coral Bay bylo spíše turistické centrum s kempy, pár obchůdky a infocentrem, kde se dají zaplatit různé výpravy za objevováním podmořského světa. Bohužel počasí nebylo nejteplejší a nejlepší na koupání ve studeném oceánu. I když krásně zbarvený, azurový a klidný oceán ke koupání  hodně lákal. A tak jsme po “pokochování” se krásnými plážemi zamířili do Exmouth a po cestě sledovali několik termitišť různých tvarů a výšek. Kromě turistů převážně s karavany jsme kolem silnice potkávali i pasoucí se ovce a krávy, kterým jsme mávali. Před Exmouth jsme vyjeli téměř na vrchol Charles Knife Gorge a mohli jsme sledovat pěkně z výšky krásné oranžové skály, zelené údolí a v dálce modře zářící oceán. Počasí se začalo umoudřovat a mohli jsme dlouhé kalhoty vyměnit za kraťase a začít se mazat opalovacím krémem.

Co hlavně mě nadchlo, byla cesta ke kaňonu Shothole Canynon, kde jsem celých 12 km mohla sledovat různě se měnící oranžové skály a krajinu. Ondra se musel věnovat řízení a nebyl nadšený opět z kamenné pískové cesty. Než jsme dojeli na konec, předjel nás zájezd polských turistů. Na okraji Exmouthu jsme se jeli podívat na kanály, kolem kterých se postupně staví domky. V budoucnu to zde bude vypadat podobně jako v Mandurah, tj. jako v Benátkách, kdy můžete na lodičkách plout kanály a obdivovat domky bohatých rodin.

Exmouth a hlavně fakt, že v celé oblasti je zakázaný free camping, nás nepotěšil. Takže jsme museli nocovat v kempu za peníze. Před dalším národním parkem jsme vyjeli k majáku, ze kterého se dali sledovat v oceánu velryby, ale žádnou jsme neviděli. Zastavili jsme se i v Jurabi Turtle Centre, kde jsme se dozvěděli něco o želvách, které od ledna do dubna každou noc chodí na pláž, kladou vejce a v tomto období se rodí nové želvy. Bohužel jsme zde byli ve “špatném” měsíci, takže jsme žádnou neviděli, ale dozvěděli jsme se například, že pokud je teplo (kolem 29 stupňů) rodí se želví děvčata a v chladnu kluci.

Před západem slunce jsme navštívili pláž nazvanou Jurabi Point, kde bylo několik krásných mušlí. A jak vypadal náš běžný večer? Před západem slunce, který býval před Broomem kolem 18 hodiny a za Broomem už  v 17.30 hod., jsme se snažili zaparkovat, přehodit věci z kufru na přední sedadla, položit zadní sedadla, rozprostřít karimatky a deky a vytvořit si spaní. Poblíž Perthu, až do Exmouth bývalo hodně chladno, a tak jsme spávali v dekách, spacácích, čepicích i šálách. To však trvalo naštěstí jenom týden a dva dny, než začalo být tepleji. Před spaním jsme každý den zálohovali fotky do notebooku, četli si, plánovali další den, psali náš cestovatelský deník a poslouchali MP3 přehrávač s českými vypalovačky na dobrou noc. Ráno jsme vstávali většinou kolem 7 hodiny, po východu slunce.

Dalším národním parkem byl Cape Range, kde bylo plno pláží určených převážně k potápění. Jsme zvyklí, že na všech plážích je písek, ale našli jsme zde i jednu, kde byly samé oblázkové kameny. Když přišla vlna, voda se navalila na kameny a poté z nich stékala zpět do oceánu a vydávalo to zajímavé zvuky. Na koupání to nebylo, a tak jsme se prošli údolím a poté po vrcholku velké oranžové skály s výhledem jak jinak než na oceán. Při zpáteční cestě jsme se zastavili v Exmouth, koupili si párky a udělali si na městské pláži BBQ. Bylo úterý a přihlíželi jsme, jak si jedna rodinka chystá stan, balónky a vybaluje jídlo na narozeninovou oslavu školou povinného malého syna. Přišlo nám to jako hodně dobrý nápad a znovu se nám potvrdilo, jak je v Austrálii vše “no worries” a pohodový život.

Úterní večer druhého týdne vám ocituji z našeho cestovatelského deníčku. “Před 18 h se nám podařilo dojet na odpočívadlo, kde jsou suché záchody, pár laviček a stolů, ale co je nejdůležitější, dá se zde spát legálně a zadarmo. Zaskočilo nás, jak byl plac veliký, takže jsme váhali, kde to asi bude nejlepší zaparkovat. Připravili jsme si spaní a už jsme vytahovali jídlo k večeři, když nám na okénko někdo zaklepal. Byli jsme celkem šokovaní, že se nás starší pán ptá, jestli nechceme k jídlu kuře, kterého mají hodně. Samozřejmě, že jsme řekli proč ne, když se ho chtějí zbavit. Pán zalezl do kousek od nás vzdáleného karavanu a my jsme začali přemýšlet, jestli jsme opravdu dobře rozuměli. Po chvilce nám donesl ve dvou miskách i s lžícemi něco jako guláš s kuřecím masem. Zakousli jsme k tomu náš chleba a užívali si teplého jídla. V naší kabeli s jídlem (Cool bag) jsme nahmatali Becherovku a šli vrátit misky a zeptat se, jestli na oplátku nechtějí ochutnat pití z naší země. Nakonec jsme poseděli u nich v luxusním karavanu s kuchyňskou linkou, jídelním stolem s lavicemi a ložnicí s manželskou postelí (to jsme zírali, jak to mají pěkně zařízené, jako doma), zopakovali si angličtinu a dozvěděli se nějaké zážitky z jejich cestování po Austrálii. Byl to starší manželský pár původně z Anglie, který emigroval do AUS ze zdravotních důvodů dcery, která potřebovala být v teple. V Austrálii bydlí v Perthu. Bylo to příjemné zakončení dne (úterý 2. týdne) a hlavně nás těšilo, že jsme celkem bez problémů rozuměli a nezapomněli mluvit anglicky.”

Kdo všechno cestuje v Austrálii? Divili byste se. Kolem hlavní silnice kromě zvířat a termitišť, jsme párkrát potkali i blázny na kolech, stopařky a nebo běžkyni. V Austrálii, kde vzdálenost mezi městy je více než 100 km, se nám to zdálo jako opravdové bláznovství. Jelikož nám v autě nefungovalo rádio, tak jsem Ondrovi dlouhou cestu zpříjemňovala čtením vtipů z Trnky-Brnky, které jsme si vypůjčili z Glendalough. Nejlepší vtip, který přesně seděl na Ondry zněl asi takto: Ze školy. Paní učitelka poučuje žáky ve třídě. “Děti pamatujte si, bez práce nejsou koláče.” Přihlásí se žák Ondra a říká “Kašlu na buchty, radši mám stejně řízek.”

Dlouhá cesta do Broome I

Foto: den 1: Perth, Yanchep, Lancelin, den 2: Pinnacles, den 3: Dongare, Leaning Tree, Geraldton, den 4: Kalbari, den 5: Kalbari II

Vyjeli jsme v neděli 20. 6. kolem poledne a marně jsme v pár otevřených obchodech sháněli nafukovací matraci. Problém jsme však vyřešili nákupem čtverců, které nám sloužili jako karimatky. Slunné odpoledne jsme strávili návštěvou prvního národního parku Yanchep, kde nás uchvátila australská pohoda - měkký zelený trávník, výhled na jezero plné ptáků a nedaleká restaurace s živou hudbou. Kromě toho jsme zde hledali na stromech i koaly, které vypadají stále strašně znuděně a skoro celý den prospí. První den jsme cestování ukončili v Lancelin, kde jsme se sklouzli a vyřádili v lomu s bílým pískem, který z dálky vypadal jako sníh. Večer jsme si připravili první spaní ve Ford Falcon, kdy po sklopení zadních sedadel jsme měli luxusní manželskou postel. Jelikož jsme spali pouze 165 km od Perthu, tak v noci a k ránu bylo chladno. Už jsme se těšili na teplé dny i noci na severu.

První větší naší atrakcí a populární turistickou destinací byly Pinnacles v Nambung národním parku, což bylo několik pískovcových útvarů, které byly hodně fotogenické a nezklamaly nás. Mezi nimi se dalo projíždět i autem, a tak jsme to po vzoru “Ozíků” vyzkoušeli. Byli jsme plní energie a nadšení, a tak jsme pořídili plno fotek a dělali různé blbinky. Konec druhého dne jsme zakončili poblíž Dongary a poprvé jsme spali na odpočívadle spolu s dalšími převážně karavany, ve kterých jezdí důchodci. Dongara nám přišla jako větší vesnice, kde bylo pár obchůdků a jedno malé infocentrum, ve kterém jsme nabrali potřebné podrobnější mapky o dalších oblastech. Cestou do Geraldtonu jsme si vyfotili stromy, jejichž kořen se tyčil podél země. Geraldton bylo větší město, kde jsme se prošli po městské pláži, osprchovali se, navštívili jsme HMAS, což je památník 2. světové války. Následoval Northampton, což bylo historické městečko, ve kterém měl být bezplatný kemp, který byl však už zrušen. A tak jsme dojeli až do Port Gregory a přespali v caravan parku. Byla to tak malá vesnice, že jsme za 2 minutky byly na druhém konci a nic jiného než kemp zde vlastně nebylo. Po cestě do Gregory jsme jeli kolem Pink Lake, což bylo opravdu jezero s růžovým podkladem. Každopádně to bylo příjemné mít po třech dnech cestování teplou sprchu.

Netrvalo to dlouho a sluneční paprsky vystřídal déšť, který vydržel celou středu prvního týdne. Dojeli jsme před Kalbari, kde bylo několik odboček a pohledů na zataženou oblohu nad oceánem a na zajímavé skaliska. Vždy jsme čekali v autě, než přejde dešťová přeháňka a pak jsme vyrazili. Viděli jsme například Natural Bridge nebo údolí, kde byly neskutečně barevné skály a kameny. Dokonce jsme mohli autem dojet i k oceánu, kde se parkovalo na velkém kameni. Město Kalbari nebylo nijak velké, i když plno věcí bylo hodně vychválených a ve skutečnosti strašných (např. oceanárium, které nejspíše zkrachovalo). Nejlepší z celého dne bylo naše suprové ubytování na farmě, kterou vlastnili milí australští důchodci. Ranč měl dvě velké ohrady plné koní a ve chlívkách pár koz. Bylo to zde kouzelné, kromě krásného výhledu do krajiny, koníků kolem, jsme při naši podvečerní procházce potkali nejdříve dvojici a pak i skupinku klokanů. Nemilé však bylo večerní zjištění, že námi vyfocené fotky z prvního deštivého dne se neuvěřitelným způsobem smazali neznámo kam. Hodně nás to mrzelo a naštvalo, protože jsme kvůli tomu tak mokli. Jediné štěstí bylo, že jsme i další den trávili v národním parku v Kalbari, kam vedla 20 km nezpevněná písčitá cesta. Naštěstí byl v pohotovosti bagr, který cestu upravoval po deštivém dnu. Po cestě jsme viděli i láskyplné objetí dvou klokanů, které naše auto vylekalo a rychle odskočili do křoví. V parku jsme se vydali se na 8 km okruh, kdy jsme šli po skalách a údolím kolem Murchison River. Pohled do oranžovo-zeleného údolí, na sice vyschlou řeku, bral dech. Ani ne po kilometru se před námi objevila velká díra ve velkém kameni, která byla nazvaná okno. Tady končilo plno lidí, ale my jsme byli tak uchvácení okolím, že jsme šli celý okruh a nelitovali jsme ničeho. Dokonce jsme potkali i plno klokanů a stádo černých koz. Další okruh byl nazvaný Z-Bend, ale my jsme pouze došli k výhledu na řeku, která tekla do tvaru Z a lemovaly ji oranžové skály. Poté jsme “spěchali”, abychom do západu slunce stihli vyfotit lookouty z předešlého dne, o které zmizeli z karty. Hlavně jsme šli znovu Rainbow Valley, které se nám předešlý den hodně líbilo. Dnes, když bylo opět slunečno, vše vypadalo jinak.

Nikdy také nezapomeneme na cestu z Kalbari na odpočívadlo, kde jsme nocovali. Jeli jsme po západu slunce, kdy byla tma a místní cesta na D1 byla pro nás hodně nebezpečná. Každou chvíli jsme totiž viděli u silnice nějakého klokana, kteří nám skákali i přes silnici a před autem. Jeli jsme opravdu pomalu a celkem se strachem v očích. Bylo to pro nás takové ponaučení, kdy jsme začali další dny plánovat a kempovat do západu slunce, abychom tohle nemuseli absolvovat znovu. Klokan je krásné zvíře, národní symbol Austrálie, ale v noci je to opravdu nebezpečné a ve dne je to také nemilý pohled dívat se kolem silnice na poražené klokany a občas i krávy.