Dlouhá cesta do Broome II

Foto: den 6 - Hamelin Pool & Stromatilities, Shell Beach, Eagle Bluf, Denham, den 7: Monkey Mia, Denham, den 8: Carnavaron, Blowholes, Blízko Coral Bay, den 9: Coral Bay, Charles Knife, Shothole Canyon, Exmouth, den 10: Ningaloo Reef

V pátek prvního týdne jsme zdolali prvních tisíc kilometrů a dojeli jsme na “výběžek” oblasti Monkey Mia,  která je populární díky delfínům. Nejdříve jsme však navštívili Hamelin Pool, kde kromě staré telegrafní stanice byli i Stromatolites, což jsou takové kameny, které se v oceánu vytváří několik tisíc let (viz.obrázek). Těšili jsme se na Shell beach, na které sice bylo plno malých bílých mušlí, které však byly většinou rozdrolené. I přes zákaz odnášení, jsme si nějaké lepší exempláře vypůjčili. Krásný a tichý byl azurový oceán, a tak plno lidí na této pláži relaxovalo. Po nezpevněné cestě, která byla samý kámen, jsme se “dokotrckali” k Eagle Bluff, což byl pohled na oceán uprostřed kterého byl malý ostrůvek.

Další den jsme kolem silnice míjeli pštrosy EMU a přes městečko Denham jsme dojeli do Monkey Mia, kde je možné maximálně třikrát za dopoledne krmit delfíny, kteří jsou zvyklí k místní pláži připlouvat. Zakázáno však bylo delfíny hladit. Hned na pláži nás kromě stejně nadšených turistů různých národností vítali i pelikáni, kteří se zde promenádovali. Každý hned žhavil fotoaparát, protože to bylo i pro nás poprvé, co jsme pelikány viděli zblízka. Jakmile první delfín připlaval k pláži, všichni se přesunuli a sledovali, jak se předvádí. Dvě australanky nám poté začali o delfínech vyprávět a nejvíce nás udivovalo, jak je dokážou rozlišit a ví, jak se který jmenuje. Záhadu jsme rozluštili díky pohlednici, kde byly jména všech delfínů a jejich poznávací značka byla dle ploutve, kterou měl kupodivu každý jinačí. Závěrem celého představení s delfíny bylo krmení. Dobrovolníci mohli vlézt do ledové vody a dát delfínům do pusy rybku. Ondra se také odvážil, a poté hned utíkal do auta převléct si oblečení. Počasí po ránu bylo chladné. Byl to další pěkný zážitek, po kterém jsme se s naším panem Falconem (má už přece jenom léta) přesunuli do města banánových plantáží Carnarvonu. Zde jsme si vyfotili velký satelit, který jsme viděli ve filmu o Austrálii. Byl využíván NASA při prvním letu na měsíc. Pak jsme zamířili do místního muzea. Kromě jedné větší vlakové soupravy zde bylo i hodně rezavých automobilů, takže to vypadalo spíše jako skládka šrotu. V ČR by takové cennosti nadšenci určitě obrousili a nabarvili, ale tady jak to zůstalo, tak to leží a je to považováno za muzeum. Tomu jsme se celkem zasmáli.

Blowholes byly obrovské vlny narážející na skaliska podél oceánu. Bylo zajímavé sledovat díru v kameni, kde voda dle síly větru a vln vytryskla do určité výšky (dle brožurky někdy až do výšky 20 m) a poté zase zmizela. Byl to podobný systém jako splachování WC. Kameny podél oceánu byly pokryté solí, která v kalužině vody vypadala jako námraza v zimě. I podél cesty jsme viděli několik solných jezer, které byly v tomto ročním období vyschlé. Co nás ještě zaujalo na konci tohoto dne? Kolem našeho nocoviště se pásly ovce a poprvé jsme po západu slunce mohli vidět velký žlutě zářící měsíc, který vypadal jako rozsvícená žárovka.

Po 2500 km jsme dojeli do dalšího výběžku na mapě severozápadní Austrálie, do oblasti korálů, bílých žraloků a vodních želv, která je populární pro snorchlování a potápění. Coral Bay bylo spíše turistické centrum s kempy, pár obchůdky a infocentrem, kde se dají zaplatit různé výpravy za objevováním podmořského světa. Bohužel počasí nebylo nejteplejší a nejlepší na koupání ve studeném oceánu. I když krásně zbarvený, azurový a klidný oceán ke koupání  hodně lákal. A tak jsme po “pokochování” se krásnými plážemi zamířili do Exmouth a po cestě sledovali několik termitišť různých tvarů a výšek. Kromě turistů převážně s karavany jsme kolem silnice potkávali i pasoucí se ovce a krávy, kterým jsme mávali. Před Exmouth jsme vyjeli téměř na vrchol Charles Knife Gorge a mohli jsme sledovat pěkně z výšky krásné oranžové skály, zelené údolí a v dálce modře zářící oceán. Počasí se začalo umoudřovat a mohli jsme dlouhé kalhoty vyměnit za kraťase a začít se mazat opalovacím krémem.

Co hlavně mě nadchlo, byla cesta ke kaňonu Shothole Canynon, kde jsem celých 12 km mohla sledovat různě se měnící oranžové skály a krajinu. Ondra se musel věnovat řízení a nebyl nadšený opět z kamenné pískové cesty. Než jsme dojeli na konec, předjel nás zájezd polských turistů. Na okraji Exmouthu jsme se jeli podívat na kanály, kolem kterých se postupně staví domky. V budoucnu to zde bude vypadat podobně jako v Mandurah, tj. jako v Benátkách, kdy můžete na lodičkách plout kanály a obdivovat domky bohatých rodin.

Exmouth a hlavně fakt, že v celé oblasti je zakázaný free camping, nás nepotěšil. Takže jsme museli nocovat v kempu za peníze. Před dalším národním parkem jsme vyjeli k majáku, ze kterého se dali sledovat v oceánu velryby, ale žádnou jsme neviděli. Zastavili jsme se i v Jurabi Turtle Centre, kde jsme se dozvěděli něco o želvách, které od ledna do dubna každou noc chodí na pláž, kladou vejce a v tomto období se rodí nové želvy. Bohužel jsme zde byli ve “špatném” měsíci, takže jsme žádnou neviděli, ale dozvěděli jsme se například, že pokud je teplo (kolem 29 stupňů) rodí se želví děvčata a v chladnu kluci.

Před západem slunce jsme navštívili pláž nazvanou Jurabi Point, kde bylo několik krásných mušlí. A jak vypadal náš běžný večer? Před západem slunce, který býval před Broomem kolem 18 hodiny a za Broomem už  v 17.30 hod., jsme se snažili zaparkovat, přehodit věci z kufru na přední sedadla, položit zadní sedadla, rozprostřít karimatky a deky a vytvořit si spaní. Poblíž Perthu, až do Exmouth bývalo hodně chladno, a tak jsme spávali v dekách, spacácích, čepicích i šálách. To však trvalo naštěstí jenom týden a dva dny, než začalo být tepleji. Před spaním jsme každý den zálohovali fotky do notebooku, četli si, plánovali další den, psali náš cestovatelský deník a poslouchali MP3 přehrávač s českými vypalovačky na dobrou noc. Ráno jsme vstávali většinou kolem 7 hodiny, po východu slunce.

Dalším národním parkem byl Cape Range, kde bylo plno pláží určených převážně k potápění. Jsme zvyklí, že na všech plážích je písek, ale našli jsme zde i jednu, kde byly samé oblázkové kameny. Když přišla vlna, voda se navalila na kameny a poté z nich stékala zpět do oceánu a vydávalo to zajímavé zvuky. Na koupání to nebylo, a tak jsme se prošli údolím a poté po vrcholku velké oranžové skály s výhledem jak jinak než na oceán. Při zpáteční cestě jsme se zastavili v Exmouth, koupili si párky a udělali si na městské pláži BBQ. Bylo úterý a přihlíželi jsme, jak si jedna rodinka chystá stan, balónky a vybaluje jídlo na narozeninovou oslavu školou povinného malého syna. Přišlo nám to jako hodně dobrý nápad a znovu se nám potvrdilo, jak je v Austrálii vše “no worries” a pohodový život.

Úterní večer druhého týdne vám ocituji z našeho cestovatelského deníčku. “Před 18 h se nám podařilo dojet na odpočívadlo, kde jsou suché záchody, pár laviček a stolů, ale co je nejdůležitější, dá se zde spát legálně a zadarmo. Zaskočilo nás, jak byl plac veliký, takže jsme váhali, kde to asi bude nejlepší zaparkovat. Připravili jsme si spaní a už jsme vytahovali jídlo k večeři, když nám na okénko někdo zaklepal. Byli jsme celkem šokovaní, že se nás starší pán ptá, jestli nechceme k jídlu kuře, kterého mají hodně. Samozřejmě, že jsme řekli proč ne, když se ho chtějí zbavit. Pán zalezl do kousek od nás vzdáleného karavanu a my jsme začali přemýšlet, jestli jsme opravdu dobře rozuměli. Po chvilce nám donesl ve dvou miskách i s lžícemi něco jako guláš s kuřecím masem. Zakousli jsme k tomu náš chleba a užívali si teplého jídla. V naší kabeli s jídlem (Cool bag) jsme nahmatali Becherovku a šli vrátit misky a zeptat se, jestli na oplátku nechtějí ochutnat pití z naší země. Nakonec jsme poseděli u nich v luxusním karavanu s kuchyňskou linkou, jídelním stolem s lavicemi a ložnicí s manželskou postelí (to jsme zírali, jak to mají pěkně zařízené, jako doma), zopakovali si angličtinu a dozvěděli se nějaké zážitky z jejich cestování po Austrálii. Byl to starší manželský pár původně z Anglie, který emigroval do AUS ze zdravotních důvodů dcery, která potřebovala být v teple. V Austrálii bydlí v Perthu. Bylo to příjemné zakončení dne (úterý 2. týdne) a hlavně nás těšilo, že jsme celkem bez problémů rozuměli a nezapomněli mluvit anglicky.”

Kdo všechno cestuje v Austrálii? Divili byste se. Kolem hlavní silnice kromě zvířat a termitišť, jsme párkrát potkali i blázny na kolech, stopařky a nebo běžkyni. V Austrálii, kde vzdálenost mezi městy je více než 100 km, se nám to zdálo jako opravdové bláznovství. Jelikož nám v autě nefungovalo rádio, tak jsem Ondrovi dlouhou cestu zpříjemňovala čtením vtipů z Trnky-Brnky, které jsme si vypůjčili z Glendalough. Nejlepší vtip, který přesně seděl na Ondry zněl asi takto: Ze školy. Paní učitelka poučuje žáky ve třídě. “Děti pamatujte si, bez práce nejsou koláče.” Přihlásí se žák Ondra a říká “Kašlu na buchty, radši mám stejně řízek.”