Týden plný překvapení

Foto: Kings Park, Caversham WP

Pondělní den začal aktivně pro Peťulu, která hned po ránu naklusala žehlit prádlo pro Australana. Potkali jsme se oba dva až ve škole, kde jsme byli nedočkaví z naši nové třídy a nového učitele. Naše nová třída je složena převážně z Němců nebo Švýcarů mluvících německy, pár Brazilců, Kolumbijka, Korejec, Thajec a pouze my dva Češi. Plno našich spolužáků už pracuje nebo pracovalo jako “kravaťáci”, takže business English je už opravdu na jiné úrovni než general English. Na pondělní výuku jsme měli suplujícího učitele, kterého měla Peťula naposledy v intermediate levelu. Zrovna ten den padla ve třídě i zmínka, že v Perthu už 100 dní nepršelo a že je to nenormální situace. Po vyučování jsme vyšli před školu, kde bylo hodně zataženo, černá obloha a bylo nám jasné, že dneska asi pršet bude. Sotva jsme došli na nejbližší vlakovou zastávku a začalo pršet a bouřit. Nebylo by na tom nic nenormálního, kdyby nepadaly i kroupy velikosti golfového míčku, možná i trošku větší. Naštěstí jsme byli pěkně pod stříškou a dívali se na tu spoušť. Déšť zesiloval, bylo úplně bílo a plno Australanů v údivu, co se to děje. Kroupy si začaly natáčet, auta nemohla pořádně jet, protože všude bylo neskutečně vody. Naštěstí po chvilce dojel vlak, který byl také přeplněný, ale vlezli jsme se do něho a svezli se zastávku k našemu baráku. Tam jsme ještě chvíli čekali ve vlakové stanici pod střechou a čekali, až bude pršet méně. Na silnici, kde je zastávka autobusu na pláž bylo jezero a všechno všude postupně kolabovalo. Cestou domů jsme viděli nejen poničené stromy, silnice byla sem tam zaplavená, auta měly vymlácené zadní okna nebo poničenou kapotu od krup.

V Glendalough nám nefungovala ani ne hodinu elektrika, svíčku jsme neměli, ale naštěstí jsme si na naše týdenní cestování kupovali baterku. I když bylo teprve kolem 17 hodiny, byla tma jako v noci. Tak a co teď budeme dělat, nic nefunguje. Dívali jsme se z okna na zaplavené parkoviště a na bouřku, která ustála a po chvíli začala další várka, ale naštěstí už ne tak silná. Jak jsme se další den ze zpráv v televizi dozvěděli, bouřka podobného kalibru zde byla před 16 lety. Nám tato bouřka přišla podobná těm, co občas zažíváme v ČR, takže pro nás to takové překvapení nebylo. Akorát tady v Austrálii nejsou na větší bouřky s kroupami připraveni. Nejsou na to stavěny domy apod. Každopádně to bylo myslím poprvé, co byl Perth v novinách a v televizi i v ČR.

V úterý ráno jsme se vydali směr škola a byli jsme mile překvapeni cedulí: škola je kvůli bouřce poničená a odklízí se škody. Tak jsme úterní volno využili k dopsání našich zážitků z cestování jihozápadem a odpoledne jsme si udělali procházku do Kings Parku, který byl po bouřce také zničený. Ale pár zajímavých foteček s botanickými kytičkami jsme přece jen pořídili. V úterý večer jsme se dozvěděli, že i ve středu bude škola zavřená, a tak jsme si naplánovali výlet do Whiteman parku a to konkrétně do Cavershamu parku se zvířaty.

Středeční ráno nám nachystalo další milé překvapení – došel nám po skoro 3 měsících očekávaný balík z ČR. Měli jsme to jako Vánoce a nedočkavě rozbalovali a těšili se, co tam najdeme. Kupodivu došlo vše v pořádku a neporušené a ani nám nic z jídla nezabavili. Takže se teď můžeme těšit na české pudingy, ovocné čaje, polévky, oříšky a další dobrůtky. Pro naše učitele a spolužáky máme i plno prezentů o naší zemi a Brnu, takže budeme mít v červnu co rozdávat. Moc děkujeme Ježíškům za balík!

Byli jsme z toho balíku tak mile překvapeni a zaskočeni, že než jsme se vydali na cestu za klokanama a dorazili na místo, bylo slunečné poledne. Autobusy jsme dojeli do Whiteman parku odkud to bylo za klokanama necelé 2 km pěšky. Sotva jsme ale ušli pár metrů a už nám přijela naproti paní v malinkém autobusku bez oken připomínající golfové vozíky. Díky tomu, že máme studentskou kartičku Kaplanu, tak jsme měli snížené vstupné a hurá do parku.

Nejdříve jsem viděli plno ptáků, papoušků, korely a také wallaby, což jsou zakrslí klokani. Postupně jsme došli až k velkému prostoru, který byl vyhrazen pouze pro klokany. Nedočkavě jsme vešly dovnitř a mohli se kochat, hladit si a krmit nekonečně moc klokanů, jednak červeně, šedě nebo i dokonce bíle zbarvené, mladé či staré klokany. Bylo to úžasné, hlavně pro mě. Každý klokan byl jinačí, měl jinak hladkou srst a bylo zajímavé sledovat, jak se chovají a co dělají. Občas se chovali jako psi, když si hrabali díru, občas měli mimiky jako lidé, bylo to prostě srandovní. Většina jich ležela nebo spala, sem tam některý poskakoval. Trávili jsme v jejich společnosti více než hodinu a stále jsme se nemohli nabažit. V nedaleké ohradě se procházel Emu, který vydával děsivé zvuky připomínající bubnování. Mezi klokany se procházel i páv.

Po menší svačince jsme se vydali pokračovat parkem směrem k farmě. Nejdříve jsme se zalekli velké pavučiny s pavoukem přímo nad našimi hlavami. Ondra pavouka sice nafotil, ale nebyli jsme si jisti, jestli je opravdu živý nebo umělý. Ale nezjišťovali jsme to samozřejmě. Shlédli jsme show, která se jmenovala seznámení s wombatem, což je malé vykrmení australské prase a s papoušky. Viděli jsme i malé osmitýdenní klokaní mládě. Poté jsme pokračovali k Molly farmě, kde byly ovce, zarostlé australské slepice, kohouti, lama, oslíci, prase, kráva, králici, morčata, kozy, poníci, velbloudi, býci a plno dalších nám známých i neznámých zvířat. Pokud nebyli nebezpečné, bylo dovolené si k nim i vlézt a pohladit si je. Součástí farmy bylo i další představení, tentokráte, jak se nahání ovce do ohrady a jak se stříhají. Stříhání nám přišlo hodně brutální, chudák ovečka. Kdo chtěl, mohl si zkusit i podojit krávu.

V tomto parku jsme poprvé viděli zblízka i koaly, které stejně jenom spali, maximálně se na vteřinu probudili, aby mrkli, kdo zase přišel. Jejich polohy byly také zajímavé. Já jsem neodolala a pohladila si jejich kožíšek. Naposledy jsme zamířili znovu ke klokanům. Už zde nebylo tolik lidí, takže jsme je měli skoro jenom pro sebe. Všichni chtěli žrát, takže jsem pořád chodila s plnými dlaněmi granulí, které byli pro ně nachystané v ohradě v boxu. Jeden klokan chytře stál u tohoto boxu a jenom čekal, až ho někdo otevře a on bude moci se nažrat. Zajímavé bylo sledovat klokanní matku, která měla v pověstné kapse malé baby, kterému však čouhaly pouze nohy.

Byl to super výlet s neskutečnými zážitky pohladit si a vidět tolik hlavně australských zvířat, daleko lepší než návštěva zoo. Než pojedeme domů, určitě se sem znovu podíváme a “pomuckáme” s klokany. Ve čtvrtek už jsme byli celý den ve škole. Jak jsme zjistili, v místnosti, kde se nachází knihovna a studovna, tak se propadl strop a voda vtrhla do místnosti, která byla celá stále vlhká a neskutečně smrděla. Jako omluvu za způsobené volno jsme dostali bonbóny a možnost nahradit si naše dva zaplacené školní dny po ukončení studia v červnu. Takže sice budeme graduovat 12. června, ale další dva dny si nahradíme.

Ve čtvrtek už jsme měli našeho učitele, který sice vypadá a obléká se jako businesman, ale postavou nám připomíná Švejka. Výuka byla zajímavější, i když občas se na nás valí hodně odborných slovíček, které je třeba se naučit. Ale je dobré, že hodně diskutujeme, což potřebujeme. Snad se nám výuka bude líbit i nadále a kolektiv se bude více a více stmelovat.

Sobotní dopoledne jsme strávili ve společnosti Heleniny rodiny, kam jsem šla uklízet a Ondra spravovat počítač. Byli jsme obklopeni dětmi, hračkami a naši “návštěvu” jsme zakončili moc dobrým obědem. Bylo to moc hezké dopoledne.

Zbytek víkendu jsem chtěli strávit na pláži a čvachtat se v oceánu, ale jak to vypadá, počasí nám to nedovolí. Dnes bylo pouze 25 stupňů a pofukoval chladný vítr a zítra má být podobně. Snad ale ještě ten pravý podzim nenastal a brzy se opět vykoupeme a užijeme si ještě oceánu na vlastní kůži. Na neděli velké plány nemáme. Doděláme si úkoly do školy, večer posedíme se spolubydlícími u sklenky vínka a díky skypovi se dozvíme další novinky z ČR.

Jen tak pro zajímavost, už jenom 132 dní v Austrálii a jsme zpět doma.

Jih Západní Austrálie II

Den čtvrtý – den velkých stromů II

Foto: Trasa III, Vinice, Giant Tree, Walpole NP, William Bay

Jedno z chladnějších rán nás probudilo již po šesté hodině, což teda hlavně pro Peťulu je náročné, ale snažila se. Nejdříve jsme si projeli zbytek pobřeží, kde jsme ten den spali. Dokonce jsme ráno potkali na silnici klokany, které jsme ale nestihli vyfotit, protože byli rychlejší než mi. Jelikož jsme se od neděle nesprchovali, tak se nám zdálo, že už začínáme zasmrádat a tak jsme se dnes rozhodli zahájit den hledáním sprchy, což se nám podařilo v jednom národním parku, ale bohužel nás to přišlo na 18 dolarů. Každopádně co bychom neudělali pro blaho naši cesty. Teplá sprcha uprostřed pralesa přišla vhod a my jsme mohli konečně spokojeně pokračovat vstříc lepším zítřkům.

Vydali jsme se směr menší městečko zvané Walpole, kde jsme si udělali opět BBQ a nafotili pár fotek v  zátoce, která nám připomínala Vranovskou přehradu. Akorát ta voda byla slaná. Po obědě jsme se vydali směr les a obdivovali další obrovské stromy. Ze všeho nejdříve se nám podařilo sejmout zeleného papouška, ale já za to fakt nemůžu. My jsme jeli pomalu a on nám vlítnul na přední sklo na poslední chvíli.

První zastávkou byl Giant Tingle Tree. Což byly obrovské stromy, které velmi často měli v kmeni obrovskou díru. Zespodu byly ohořelé z požárů, které tady byly přibližně před padesáti lety. Zde jsme vydrželi přibližně půl hodinky a pak jsme pokračovali naši Toyotou na Tree Top Walk, což je kovový chodník jdoucí uprostřed korun 60-ti metrových stromů.

Na místě jsme ze všeho nejdříve objevili stěnu, na které bylo nakreslené staré auto. Turisti si mohli jít za tu stěnu a sednout si za volant a vyfotit se jako v autě. No divili byste se, jaký to mělo úspěch. I mi máme více než jednu fotku z auta. Poté jsme se odebrali do korun stromů. Procházka to byla sice velmi pěkná, ale nemuseli by mít Australani tak vysoké vstupné na tuto atrakci. Navíc pro nás bývalé studenty ekonomické fakulty bylo stromů až až, takže jsme pokračovali směr další pláž.

Tentokrát nás čekal William Bay. Než jsme k němu dorazili, chtěli jsme si koupit po cestě med a čokoládu přímo od výrobců. Sice jsme dorazili po zavíračce, ale šli jsme to zkusit. Bohužel nám nic prodáno nebylo a vyprovodilo nás hejno hus. A tak jsme pokračovali dále a dojeli hodinku před západem slunce do dalšího plánovaného národního parku. To bylo opět překvapení, jaká je to nádhera. Přímo při sestupu na pláž nás udivilo plno kamenů vyčnívajících z oceánu. Peťula hned neváhala, vylezla na obrovskou skálu, ze které se dalo sestoupit na další kameny. Společně jsme si prošli jednu polovinu Greens Poolu a byli jsme fascinovaní těmi barvami, hlavně oranžovými kameny. Postupně jsme došli i na Elephant Cove, kde nám kameny opravdu připomínali slony. Protože se blížil náš tradiční večerní rituál a náš oblíbený pořad – západ slunce, tak jsme se vrátili na hlavní pláž a sledovali, co nám dnes sluníčko ukáže.

Po západu slunce jsme začali řešit, kde přespíme. V národním parku byli cedule se zákazem kempování, takže další variantou, kterou jsme zvolili, bylo zajet do nedalekého Denmarku a najít něco zde. Už už to vypadalo, že utratíme nějaké doláče za spaní v backpackeru na posteli. Ale naštěstí Peťula objevila parkoviště u místního hotelu, kde takových cestovatelů jako my bylo více. A tak jsme se přidali a strávila zde další noc.

Den pátý – Síla oceánu

Foto: Trasa IV, Torrindurup NP, Albany

Po ranní snídani a nezbytné hygieně, spali jsme u veřejných záchodů s umyvadly a zrcadle – takže luxusní podmínky, jsme se vydali zpět do William Bay národního parku, abychom prozkoumali zbývající místa. Na cestě jsme viděli další dva malé klokánky, kteří rychle odskákali do křoví. Zamířili jsme na Waterfall beach a jak jsme zjistili, opravdu zde byl malý vodopádek. Po ránu bylo opět chladněji a sluníčko bylo schované za mraky. Kromě krásné pláže, rozbouřeného oceánu, malého vodopádu a velkých kamenů jsme viděli i mrtvého tuleně. Další naší zastávkou byla Madfish beach, kde se opakovalo téměř to stejné, akorát bez vodopádu. Poslední a největší naší ranní procházkou byl Greens Pool. Potkali jsme zde i první nadšence, kteří běhali po pláži a pak hrdinně vlezli do studeného oceánu. To my Evropané jsme si to kráčeli v bundičkách a bylo nám taky dobře. Procházka se šumícím oceánem lemovaným kameny nás dobře naladila.

Zastavili jsme se opět v Denmarku a prohlédli si toto malé městečko ve dne. Navštívili jsme konečně pořádný supermarket a doplnili zásoby jídla. Největší radost měla Peťula z pohledu s klokanem a já jsem zase obdivoval nablýskané starší autíčko zaparkované před jedním z obchůdků.

Netrvalo dlouho a byli jsme v dalším větším městě, Albany, kde byl větší turistický ruch a plno aut v centru města. Kdyby tam nebylo tak rušno, bylo by to kouzelné městečko nejen s historickými budovami, kostelíkem, ale i pěknými obchůdky. První naše kroky zde vedly do infocentra, kde jsme si nabrali další letáčky a podrobnější mapy míst, kam se ještě podíváme. Jaké bylo nadšení, když jsme zjistili, že kromě záchodů se zde dá i vysprchovat.

Zaparkovali jsme naši Toyotu, prošli si město a po vydatném obědě jsme strávili odpoledne v Torrindurup národním parku. Vzali jsme to tu všechno pěkně postupně. Začali jsme na pláži, kde se Ondrovi rozzářili oči při pohledu na modře zářící oceán. Byl to krásný kontrast tmavě modrého oceánu, azurové oblohy a zeleně kolem nás. Sem tam byli i oranžové kameny nebo oranžová cesta. Postupně jsme se zastavili u Salmon holes, kde byl oceán stále a stále krásnější. Dokonce zde bylo plno rybářů, kteří se pokoušeli ulovit salmona. Velkým zážitkem pro nás byla výprava za kameny a hučícím oceánem. Fungovalo to tak, že do velké kamenné skály narážely vlny oceánu, které byly opravdu velké a silné, a ve skále byla díra, kterou pronikal hukot a částečně voda. Strávili jsme zde hodně času pozorováním vln, které byly neuvěřitelně vysoké a nekonečné. Po kamenech vždy stékaly proudy vody, takže jsme si připadali jako u Niagárských vodopádů.

Poslední zastávkou v tomto parku byl Natural Bridge, což je velká díra spojená kameny. Přirovnala bych to vzdáleně k Pravčické bráně, pod kterou ale tady protéká oceán. Kousek opodál byla další atrakce nazvaná Gap, což připomínalo plynovou komoru. Byla to obrovská kamenná stěna, do které narážela voda. Byl tady velký vítr a voda poletovala všude. Protože jsem zvědavá ženská, nedalo mi to a po kamenech jsem se šla podívat na tuto stěnu zvrchu. Bylo to jak propast Macocha.

A bylo na čase se ubytovat. Původní plán bylo spát na parkovišti u infocentra, ale vyzkoušeli jsme další možnost, “městskou” pláž v Albany, kde jsme nakonec zakempili. Díky BBQ mašinám jsme si udělali dobrou večeři, vysprchovali se a šli spát. Naše spaní však klidné nebylo, protože na parkovišti stále pořvávala místní banda teenagerů, kteří neměli co na práci než stále jezdit autem sem a tam. Mysleli jsme si, že jim tato zábava vydrží maximálně do 22 hodiny a pak bude noční klid. Ale bohužel, vyhnal je až drobný deštík kolem půlnoci. Rozhodli jsme se přemístit do klidnější části Albany a zbytek noci jsme strávili na parkovišti u infocentra a místního supermarketu, tak jak bylo prvně plánováno. Sice nás zpočátku drobně budil kolem projíždějící vlak, ale stále lepší, než nějaká banda lidí, u kterých člověk nikdy neví, co je napadne a co provedou. Navíc, když jsme měli půjčené auto.

Den šestý – Hory

Foto: Trasa V, Porongurup NP, Stirling Range

Opustili jsme cestu kolem pobřeží a zavítali trošku do vnitrozemí. Čekala nás opět změna krajiny. Už žádné kameny a oceán, ale plno zelených kopečků. Po ránu jsme si protáhli nohy výstupem v Porongurup národním parku. Okruh vypadal kilometrově celkem nenáročně, ale ve skutečnosti jsme se trošku zadýchali při výstupu na první výhled ze skály. Bylo strašné dusno a vlhko, což hlavně mě nedělalo moc dobře. Všechno zachránil první pohled do krajiny, který se nám po půl hodince náročného stoupání ukázal. Připomínalo nám to pohled do české krajiny, samá políčka. Posvačili jsme a hned se nám šlo veseleji. Ranní mlha nás provázela celou dobu, ale my jsme se nevzdali. Trošku jsme si připomněli Český ráj, kde také byli nádherné výhledy z vrcholků skal. Dopolední výlet nás nezklamal a trošku jsme se popovezli o kousek dále ke Stirling Range.

Což byl další národní park, ve kterém byli jenom samé hory. Původně jsme měli naplánované, že vylezeme na dva vrcholky – Mount Trio a větší Bluff Knoll. Po cestě na parkoviště jsme zahlédli stádo emu, kteří před námi opět rychle utíkali do křoví. Polní oranžová cesta nás dovedla pod Mount Trio a zbývalo “pouze” vylézt nahoru na 856 m vysokou horu. Australané tento necelý dvou kilometrový výstup odhadovali na 3 hodiny. Prudké stoupání nám dávalo zabrat. Krátké přestávky jsme využívali pohledem do krajiny a na hory před námi i za námi. Vše zde bylo krásně zelené, plno různých keřiků a malých stromků a cesta k vrcholu začala být užší a zarostlejší. Bylo nám hned jasné, že sem už dlouho nikdo nelezl a najde se pouze pár bláznivých turistů, kteří se snaží zdolat právě tuto horu. Po cestě jsme potkávali i hnědě zabarvené ještěrky. Posbírala jsem si i pár kamínků, hlavně oranžových, které mi Ondra až dodneška nosil v baťohu i do školy. Vypadalo to nekonečně, vrchol stále nikde, ale nevzdali jsme se. Věděli jsme, že tady to má aspoň někde konec, ne jako naše výprava v Tatrách. Na vrcholku jsme čekali alespoň nějakou ceduli, ale nikde nic, pouze hromada kamení, chladné počasí, ale zato parádní výhled. Rychle jsme nafotili pár foteček, nasadila jsem si ortézu na koleno a hurá zpět na zem. Naše kolena dostala pořádně na frak, a tak výstup na Bluff Knoll byl odvolán. Stačil Mount Trio.

K turisticky oblíbenému a největšímu vrcholku nejen Stirling Range, ale i celé západní Austrálie – Bluff Knoll, jsme dojeli autem a podívali se na něho pěkně z parkoviště. Poslední náš denní rituál – hledání noclehu, byl zahájen. Nejdříve jsme zavítali do bližšího kempu, který nabízel i ubytování v buňkách, ale zdálo se nám to drahé. A tak jsme si udělali průzkum dalšího kempu nacházející se u stanice rangera. Tady nás vyšlo ubytování podstatně lépe a za kempování jsme zaplatili pouze 7 dolarů na osobu.

Zbytek večera jsme strávili promazáváním naší paměťové karty foťáku a řešili velké dilema. To byl v podstatě jediný a největší problém celého našeho cestování – co smazat, když nám nestačí 8 GB paměti ve foťáku na týden. Večer jsme trávili ve společnosti dalších kempařů, které tvořili i postarší německý pár a australané. Obdivovali jsme dobré vychytávky Australanů, kteří měli jednak velké auto, na kterém postavili stan, do kterého vedl žebřík před kterým byla i rohožka. Takové vymoženosti nikdo jiný mít nemůže.

Ráno před naším odjezdem jsme se seznámili i s našimi německými sousedy a celkem jsme litovali, že se tak nestalo ještě ten večer. Mohli jsme s nimi mít třeba i BBQ, které jsme jim tiše záviděli.

Poslední den – Na vlně

Foto: Trasa VI, Wave Rock

Cesta na Wave Rock, tj. pokračování vnitrozemím, byla nekonečná a dosti nezáživná. Jednak jsme neměli opět signál nejen na mobilních telefonech, ale ani rádio nehrálo a krajina byla dosti pustá. Vesnice byli od sebe vzdáleny více než 60 kilometrů a kolem cest byly buďto vyschlá jezera, pastviny s ovcemi nebo pouze pár stromů. Hlavně to cestování bylo nekonečné a připadali jsme si jak na konci světa, kde se zastavil život. Plno čerpacích stanic bylo zavřených a zkrachovalých. Většinou to byly vesnice, kde byl jeden obchod, pár baráčků a zemědělské družstvo. Pouze cesta do Kulina byla lemovaná různými veselými postavičkami, které byly vyrobené z použitých vyhozených plechovek nebo železa. A tak jsme se pousmáli nad bláznivými nápady postavy sedící na WC, viděli jsme golfistu, orající postavy, koně atd.

Když jsme konečně dorazili po více než 200 km do Hydenu, zvolali jsme hurá. První zastávka v místním “muzeu” s postavičkami ze stejného materiálu, který jsme viděli po cestě a hlavně pohled na BBQ v parčíku nás dovedl k myšlence udělat si poslední dobrý oběd. Vzali jsme útokem místní “sámošku”, která nás hodně zaskočila. Skoro nic zde nebylo a když už, tak to vypadalo, že to už něco pamatuje. Celkem na nás přišli obavy, ale hlad je hlad. A tak jsme si na poslední oběd dopřáli hamburgery, na které se nám skoro slítli i drzí ptáci, před kterými jsme museli s naší dobrotou utéct do auta.

Hyden je vesnice velká jako Vítonice, která však žije turistickým ruchem díky Wave Rock, což je granitová skála vysoká 15 m a dlouhá 100m, která byla vymleta vodou a připomíná oceánskou vlnu. Střídají se zde barvy oranžová a černá. Nejdříve jsme prozkoumali místní suvenýr shop a zjistili jsme, jak je zde všechno strašně komerční. Chudý kraj, který potřebuje zbohatnout na turistech.

Wave Rock je krásná skála, ale představovali jsme si ji trošku větší. Jako správní horolezci jsme vylezli i navrch a prošli se po celé oranžové skále. Potkali jsme zde další ještěrky, které byli dobře maskované ve stejných barvách jako skála. Protože jsme neměli místo na kartě ve foťáku, místní wildlife park se zvířátky jsme odpískali a rozhodli se uhánět směr Perth.

Cesta do města byla opět nudná, nikde nic, žádný signál, samá rovinka. Byli jsme rádi, když jsme jednou do hodiny viděli auto na silnici nebo projeli malým městečkem. Spokojeni, ale unaveni, jsme dorazili na Glendalough kolem 18 hodiny večerní a oba dva jsme se strašně moc těšili na pořádnou sprchu a dokonce i na spánek v posteli.

Neděle – A zase bez auta

V neděli ráno jsme do 10 hodin museli vrátit naši půjčenou Toyotu. To bylo pro nás celkem utrpení, protože jsme si na auto rychle zvykli. A hlavně na to, jak se rychle můžeme po městě pohybovat. A tak jsme pěšky dorazili na vlak, dojeli domů a měli jsme necelý den na to, vrátit se zpět do reality a těšit se na další školní dny.

Dojmy

Foto: Cela trasa, South WA panorama

Celkově jsme byli s naším cestováním nadmíru spokojeni, všechno dopadlo podle našich představ a jsme rádi, že jsme si to vyzkoušeli tzv. nanečisto a budeme vědět, co máme od cestování po Austrálii očekávat při naši další měsíční červencové výpravě. Ujeli jsme 1973 km a viděli neskutečné přírodní krásy. Každý den byl jinačí, co se týká přírody.

Rádi se s vámi podělíme alespoň s pár těmi pro nás nejkrásnějšími místy. South WA panorama Promítání videí z cest si užijeme společně v létě.

Jih Západní Australie I

Den první – den D

Foto: Trasa I, Preston, Busselton

Ano, Ano, už je to konečně tady, nastal ten vytoužený okamžik, tedy nedělní ráno a naše první dovolená je tady. Nejdříve jsme museli vyzvednout našeho vypůjčeného plechové miláčka – Toyotu Corollu Sedan (viz. ), která dokonce i brzdila a byla bez větších závad. Pro mne to byla premiéra, co se týče řízení s automatickou převodovkou a ještě k tomu vlevo. Takže jsem byl zpočátku drobně nervózní. To nám ale nezabránilo tomu, abychom si konečně vyjeli autem nakoupit ještě poslední nezbytnosti, stavit se pro věci na bytě a v jednu hodinu odpoledne vyrazit z Perthu.

Naše první zastávka byla v Preston beach, kterou jsme našli víceméně bez problémů. Po pravdě řečeno jsme z ní byli trošku zklamání, protože na fotkách vypadala fešněji než v realitě. Kousek od této pláže se mělo nacházet nádherné jezero, které svítí oranžovými barvami, bohužel bylo více než z půlky vyschlé, takže taky žádná diskotéka.

Nedělní druhou zastávkou byl Busselton, který je známý pro jeho nádherné boudy, které jsou přistavěny na molu dlouhém dva kilometry. Je v nich umístěno muzeum a prodejna suvenýrů. V realitě se tam nacházejí pouze čtyři modré budky, které jsou docela malé. Docela nás to překvapilo. Každopádně jsme se tady poprvé setkali s modely australských krav, což je takový místní kýč pro turisty. Téměř každé městečko v oblasti Margaret River má alespoň jednu. Bývají v životní velikosti a každá jinak barevná. Například v Busseltonu jsme našli dvě, jedna byla v provedení australské vlajky a druhá v barvách korálového útesu.

Jelikož už byla pokročilá doba, po páté hodině, tak jsme se rozhodli, že zde i zakotvíme. Místo bylo více  než ideální – veřejné záchody, téměř prázdné parkoviště, pouze s pár podobnými blázny jako my, kteří chtějí spát v autě a krásná tráva s lavičkami a výhledem na oceán. Prostě super. První noc jsme přečkali bez úhony a dokonce jsme se i vyspali, bez toho aniž bychom byli rozlámání. Krásnou tečkou za prvním dnem byl západ slunce nad oceánem. Po západu slunce jsme si šli pouze vyčistit chrup, podívat se na místní hvězdičky a kolem 20 hodiny spát. Ne že bychom byli tak unavení, ale po západu slunce, po 19 hodině večerní začne být tma a co jiného dělat v autě nebo v chladném počasí venku.

Den druhý – den kamenů

Foto: Trasa II, Sugarloaf, Canal Rocks, Margaret River, Cape Leeuwin

Ráno jsme vyrazili z Busseltonu směr Cape Naturaliste, což je jeden z místních cípů, kde se nachází mimo jiné jeden z mnoha místních majáků. V místě nás překvapil drobný, naštěstí jen ranní deštík, který dlouho nevydržel. My jsme se vydali po místní stezce, která byla celá asfaltová a vedla podél nádherného pobřeží až k takovému sousoší, které bylo pár metrů od pláže a mělo připomínat kostku cukru, což nám sice tak nepřišlo, ale i tak se nám tam moc líbilo. K autu jsme se vraceli kolem poledne, kdy už bylo pěkné horko a my jsme se samozřejmě ráno zapomněli namazat, takže jsme se drobně spálili.

Ještě než jsme se přemístili na jiná místa, tak jsme navštívili místní muzeum o majáku a hrdě se napsali do  návštěvní knihy. Další naše zastávka byla ani nevím za kolik kilometrů v Canal rocks. Než jsme na dané místo zavítali, zakotvili jsme u jiných kamínků, které byly kouzelné a hlavně krásně oranžové. Poté jsme pokračovali na Canal rocks, což je taková skála na pobřeží, ve které si voda vyhloubila svoje koryto – kanál, nad kterými “Ozíci” (název pro Australany) vybudovali lávku a udělali z toho turistickou atrakci a alespoň nám chudým Čechům se moc líbila. Ten oceán byl prostě úchvatný, však se podívejte na fotky.

Po cestě jsme minuli spoustu vinic a pastvin s místními krávami, které se asi hodně opalovali, protože jich bylo plno černých. Pondělní putování ale ještě nebylo u konce. Víceméně jsme projeli vesničkou zvanou Margaret River, kde je těžce přeturistíno a víceméně tam nic není. Tedy můžete si zde koupit zájezd autobusem, který vás povozí místními rozlehlými vinicemi a zaplatit si večeři s ochutnávkou vína, ale to je tak asi vše, co tato vesnice nabízí. Ale jak říkám, byla to jen taková drobná zastávka, která vedla k cílu dnešního putování, což byl druhý cíp – Cape Leeuwin, s majákem, u kterého se stýkají dva oceány – Indický a Jižní. Na místo nás naše Toyota dovezla o půl šesté a areál zavírali o šesti, takže jsme měli na prohlídku prostoru kolem majáku a vyfocení cedulky, která ukazovala který oceán je který, půl hodiny, což bylo pro nás tak akorát. Na vrátnici si to ale nemysleli, a tak nám prodali vstupenky s výraznou slevou – platili jsme jen 5 dolarů místo třiceti. Jelikož se nám opět přiblížil západ slunce, začali jsme se poohlížet opět po nějakém vhodném místě, kde bychom mohli na noc zaparkovat. Vybrali jsme si nádherný lookout, ze kterého jsme viděli přímo na maják. Po západu slunce nás překvapila menší bouřka, která naštěstí nebyla moc silná a za chvíli přešla.

Den třetí – den velkých stromů

Foto: Trasa III, Beedelup NP, Warren NP, Pemberton, Groucester, Salmon beach

Tuto dovolenou plánovala Peťula a musím říci, že to naplánovala velmi dobře, protože po dvou dnech u oceánu jsme měli výraznou změnu a zamířili jsme se mrknout na místní obrovské stromy, které dosahují více než šedesáti metrů. Ale abych nepředbíhal událostem…

Nejdříve jsme zamířili do národního parku, ve kterém se nacházel vodopád. K našemu zklamání, i když ne zase tak velkému překvapení, byl takový nic moc. Především proto, že byl po dlouhém a horkém létě relativně vyschlý. Takže žádné moc velké nadšení.

Vodopád jsme si poměrně rychle prošli a Peťula zavelela odjezd směr další dnešní cíl – Bicentennal Tree, což je obrovský strom v dalším národním parku, na který se dá vylézt až na vrchol po takovém “žebříků”. Každopádně v tomto parku jsme zjistili, že se za každý vstup musí platit. Ale je to tady takové dobrovolné, protože na parkovišti si vezmete obálku, do které vhodíte peníze a to se pak dá do speciální schránky. Do auta se musí dát ústřižek o zaplacení za okno. No my jsme se rozhodli to tady ještě risknout a nezaplatit, což se nám nakonec vyplatilo. Zpět ke stromu, já jsem vylezl do půlky a stačilo a Peťula se rozhodla, že to radši nebude ani zkoušet, protože má strach z výšek.

Málem bych zapomněl, cesta do tohoto parku nebyla asfaltová, ale místní zpevněná cesta, která byla krásně oranžová. Auto sice bylo zaprášené a zjistili jsme, že tlumiče moc netlumí, ale naštěstí jsme dojeli v pořádku.

Po zdolání této strastiplné cesty nás vítalo malé městečko zvané Pemberton. Dříve zde byla železnice a dnes již po místních kolejích jezdí jen turistický vláček, který jsem bohužel nezvládnul vyfotit. Každopádně v místním parku nechali odstavenou jednu starou mašinu na uhlí, která už je drobně orezlá. Australani se totiž o ní moc nestarají. Asi tady nemají takové nadšence jako v Česku. To nám ale nezabránilo v tom udělat pár foteček na památku.

V místním parku jsme také objevili BBQ machine a neodolali jsme. V místním supermarketu jsme nakoupili párečky a ohřáli si oběd. S plným břichem jsme se vydali na druhý, více turisticky  navštěvovaný strom – Groucester Tree. Tady už bohužel ranger vybíral mýtné, takže nám to znovu zadarmo neprošlo a zchudli jsme o jedenáct dolarů na vstupném. Tento strom má také žebřík až do korun stromů, a tak jsem se odhodlal na něj vylézt. Za ty peníze jsem prostě musel. Nahoře jsem byl celkem rychle a řeknu vám, že Peťula z šedesáti metrů je ale hrozně malinká. Jinak jsem tu neviděl až zas nic tak moc extra. Jen koruny stromů, a to bylo víceméně vše.

Myslíte si, že naše dnešní putování už skončilo? Tak to se mýlíte… Měli jsme před sebou ještě nějakých x kilometrů na Salmon beach, což je velmi krásná pláž zasazená do kopcovité zelené krajinky. Prostě pohádka. Úplně nás to rozdovádělo, že jsme na pláži nafotili pár bláznivých fotek, kdy jsme se snažili vyskočit oba zaráz do vzduchu. No aspoň na jedné fotce se nám to myslím povedlo. Jelikož se čas nachýlil, tak jsme přeparkovali na místní lookout, podívali se na západ slunce a šli spát. Večer jsme měli ještě takovou ne zrovna veselou příhodu, kdy nám po okně lezl asi pěticentimetrový pavouk. Naštěstí jen z venku.

To be continued….

Poslední týden příprav na FCE zkoušku

foto: FCE class, last day FCE

I tento týden měl rychlý spád. V úterý a středu jsem psala závěrečné testy v kurzu Exam skills, kde jsem měla možnost si otestovat, jak jsem pokročila. Tentokráte byl moji nejsilnější stránkou speaking (mluvení) a nejslabší listening (poslech). I když já jsem spíše cítila, že velký pokrok jsem udělala ve svém writingu, kde jsem se toho naučila opravdu hodně a celé své slohové vyjadřování jsem změnila od základu. Takže napsat paragraf i na odborné téma mi nedělá problémy.

Kromě výsledků tohoto testu jsem se dozvěděla i další výsledek z pretestu na FCE, který mi nedopadl nejlépe a do FCE kurzu jsem se nedostala. Z mých známých, kteří jsme dělali pretest společně se tam bohužel nedostal nikdo. Výhodou však je, že ušetříme peníze a možná i mé nervy s tvrdou přípravou a závěrečnou zkouškou podle toho, co chce pouze Cambridge. Po prázdninách nás s Ondrem bude čekat kurz, který budeme absolvovat společně v jedné třídě, což bude naše premiéra na Kaplanu. Deset týdnů budeme studovat English for profesionalls 3, což je v podstatě business English zaměřená na marketing, ekonomiku a management. Takže problematika, která nám není cizí a kterou jsme studovali na vysoké škole. Určitě nám to pomůže do budoucna, například na pohovory o práci nebo i v samotném budoucím zaměstnání. Aspoň doufáme. Za absolvování kurzu obdržíme certifikát a co je nejlepší, nemusíme si nic doplácet. Hlavně se těšíme, že budeme moci konverzovat o normální problematice, která nám není cizí. Ne jako například témata na FCE nebo Exam skills, kde se hodně věcí točilo kolem životního prostředí, jak je chránit a další nezáživná témata.

Ve středu jsem byla uklízet u mé úžasné rodinky a malému Noelovi, kterému se říká Zuzu, jsem donesla pohádky s krtečkem, které nám do Austrálie dorazili od Ondrových rodičů. Párkrát jsme se na ně také podívali před spaním. Zuzu z nich měl obrovskou radost a hned musel být Krteček puštěný a jel dokonce dvakrát dokola. To byl najednou klid v celém baráku, ani jsem nečekala, že to vzbudí takový zájem a udělá takovou radost.

Ve středu jsme se naposledy rozloučili i s našimi kamarády z Rybníků, kteří odlétali do Hong Kongu na dva dny a poté zpět do zimní České republiky. Bylo to s nimi skvělé, panovala úplně jiná atmosféra a  bylo více srandy. Takže naše běžné dny v Perthu se na dva týdny změnili. Nezbývalo však nic jiného, než zatlačit slzu a vrhnout se do dalších školních dnů. U Ondry stoupala nervozita a učení na FCE zkoušku vrcholilo. Pátek znamenal pro Ondrovu třídu poslední loučení. Kromě toho, že každý dostal certifikát o absolvování FCE kurzu, měli i rozloučení s učiteli a občerstvení, které platila škola. Ondra obdaroval svého učitele Jeffa dvd s českými filmy (Vratné lahve a Bobule) a Nicky, což byla jeho odpolední učitelka, dostala krásný kalendář s obrázky Moravy, který nám poslali také Ondrovi rodiče. Celá Ondrova třída dala oběma svým učitelům společnou fotku s podpisy a poděkováním.

Sobota byl Ondrův velký den. Nejen jeho dojem, ale všech zúčastněných byl, že zkouška byla těžká. Trvala od 9 do 15 hodin australského času a psaly se části: reading, writting, listening and use of English. Po náročném dopoledním a skoro i odpoledním přemýšlení zbyl čas i na after party. Po celém dni byl Ondra vyřízený a já jsem byla ráda, že dorazil domů. Po dobu Ondrovi nepřítomnosti jsem také nezahálela a připravovala věci na týdenní výlet, dělala štrůdl a kuřecí řízky, bez kterých správný Čech nemůže na žádný výlet přece jet. :-) Ještě, že tu Peťulu mám, jinak bychom asi na žádný výlet neodjeli… Jinak jsem rad, že Cambridge je už pro mne minulostí, teď už musím jen do 30. dubna čekat na výsledky. FCE byla taková spíše akademická angličtina, což pro mne byla občas docela nuda. Tím nemyslím, že by to bylo jednoduché, ale třeba psaní reportů na téma proč založit anglický klub ve tvém městě mě fakt nebaví. Původně jsem chtěl pokračovat i na vyšší level, tedy Cambridge advance, ale dalších 12 týdnů s uncle Cambridge bych asi už nerozdejchal. Jinak samotná zkouška byla celkem náročná, většina lidí na to dost nadávalo, ale teď s tím už nic nenaděláme. After party byla taková spontánní akce, kdy jsme si koupili dvě bedny piv a šli popít k jednomu kamarádovi. Protože jsem toho moc nejedl celý den, tak mi ty tří místní piva dali docela zabrat a doma jsem byl po zásluze pochválen. :-)

Naše týdenní prázdniny strávíme cestováním z Perthu na jihozápad Austrálie. Postupně chceme navštívit několik vytipovaných míst v místech Busellton, Margaret River, Denmark, Albany a zpět do Perthu. Podrobnou mapku naší trasy s navštíveným místy přidáme příští týden. Prozradit můžeme, že vzdálenost odpovídá objetí celé ČR a cestovat budeme půjčeným autem kolem pobřeží. Uvidíme, jaké bude počasí, ale počítáme s nižšími teplotami (20 až 25 stupňů), než jsou v Perthu.

Těšte se na plno nových fotek z našeho prvního cestování a ahoj příští neděli u dalšího týdenního shrnutí novinek a událostí od protinožců.

Návštěva kamarádů z ČR

Foto: Navsteva, BBQ Glendalough

Minulý čtvrtek jsme vyčkávali do půlnoci na příjezd našich kamarádů, kteří nezklamali a rozhodli se strávit svoji dovolenou v Perthu. Nejen, že byli tak hodní a dovezli nám teplé věci, které asi budou potřeba i v Austrálii. Mimo dvou nových členů náš byt provonila domácí slivovička, která hned byla ochutnána. Páteční vstávání do školy bylo těžké, ale přechod z promrzlého Česka do slunné Austrálie byl pro Míšu a Tomáše těžší.

Na tři dny jsem si zahrála na průvodce a spolu s kamarády opět navštívila naše oblíbená místa v Perthu. V sobotu jsme vyrazili na Scarborough beach, kde byli perfektní vlny. Odpoledne jsme vystřídali pláž za centrum města a výlet za klokanama na Herrison island. Bohužel jsme viděli pouze jednoho klokana kdesi v dáli. Ondra dopoledne pracoval a odpoledne měl BBQ při příležitosti oslav narozenin jeho dvou švýcarských spolužáků z FCE kurzu. Večer se k nám však připojil a šli jsme společně všichni čtyři do parčíku u nás v Glendalough uspořádat BBQ na přivítanou. Nachystali jsme na ochutnání hovězí maso, klokanní steaky a párky. Než jsme do parku dorazili, bylo po půl osmé večer a setmělo se. Takže to bylo prémiové BBQ při pouliční lampě a klidném jezeru se spícími labutěmi a ptáky. Na maso jsme si svítili mobilem a aby nám to lépe klouzalo, zapíjeli to místním pivem bez pěny.

Ani v neděli jsme nezaháleli a trojka ve složení já, Míša a Tomáš jsme vyjeli směr Cottesloe beach, kde jsme strávili celé odpoledne. Na této pláži sice nejsou vlny, ale dá se alespoň plavat. Po cestě domů jsme se stavili na Subiacu market nakoupit ovoce a zeleninu.

Na nedělní večeři jsme nakoupili lososa a rybí filety v obchůdku se všemi různými mořskými potvůrkami. Protože v pondělí byl státní svátek práce, tak jsme vyrazili na Penguin island, kam jsme se brodili oceánem. Po třech dnech aktivního odpočinku jsme opět vyrazili do školy. Ondry čekala ve středu speaking zkouška a poslední týden v práci před koncem FCE kurzu a naším týdenním výletem.

Tento víkend neměl tolik aktivit, ale opět jsme v sobotu v podvečer uspořádali BBQ tentokráte s krevetami a lososem. Připojil se k nám i nový pár spolubydlících, takže zábava byla perfektní. V neděli jsem vyrazila na Scarborough beach a odpoledne opět na trhy. Ondra trávil celý víkend u učení. Už se oba dva moc těšíme, až bude mít zkoušku za sebou a budeme moci vyrážet na pláže a jiné výlety zase společně.

Vzkaz pro všechny: příští týden v sobotu držte pěsti Ondrovi, ať mu dobře dopadnou poslední části FCE zkoušky, tj. writing, listening, reading and use of English (gramatika). Písemné části zkoušky se posílají do Cambridge a výsledky budou známy nejdříve za dva měsíce. Doufáme, že certifikát bude a dorazí úspěšně do ČR.