Týden plný překvapení

Foto: Kings Park, Caversham WP

Pondělní den začal aktivně pro Peťulu, která hned po ránu naklusala žehlit prádlo pro Australana. Potkali jsme se oba dva až ve škole, kde jsme byli nedočkaví z naši nové třídy a nového učitele. Naše nová třída je složena převážně z Němců nebo Švýcarů mluvících německy, pár Brazilců, Kolumbijka, Korejec, Thajec a pouze my dva Češi. Plno našich spolužáků už pracuje nebo pracovalo jako “kravaťáci”, takže business English je už opravdu na jiné úrovni než general English. Na pondělní výuku jsme měli suplujícího učitele, kterého měla Peťula naposledy v intermediate levelu. Zrovna ten den padla ve třídě i zmínka, že v Perthu už 100 dní nepršelo a že je to nenormální situace. Po vyučování jsme vyšli před školu, kde bylo hodně zataženo, černá obloha a bylo nám jasné, že dneska asi pršet bude. Sotva jsme došli na nejbližší vlakovou zastávku a začalo pršet a bouřit. Nebylo by na tom nic nenormálního, kdyby nepadaly i kroupy velikosti golfového míčku, možná i trošku větší. Naštěstí jsme byli pěkně pod stříškou a dívali se na tu spoušť. Déšť zesiloval, bylo úplně bílo a plno Australanů v údivu, co se to děje. Kroupy si začaly natáčet, auta nemohla pořádně jet, protože všude bylo neskutečně vody. Naštěstí po chvilce dojel vlak, který byl také přeplněný, ale vlezli jsme se do něho a svezli se zastávku k našemu baráku. Tam jsme ještě chvíli čekali ve vlakové stanici pod střechou a čekali, až bude pršet méně. Na silnici, kde je zastávka autobusu na pláž bylo jezero a všechno všude postupně kolabovalo. Cestou domů jsme viděli nejen poničené stromy, silnice byla sem tam zaplavená, auta měly vymlácené zadní okna nebo poničenou kapotu od krup.

V Glendalough nám nefungovala ani ne hodinu elektrika, svíčku jsme neměli, ale naštěstí jsme si na naše týdenní cestování kupovali baterku. I když bylo teprve kolem 17 hodiny, byla tma jako v noci. Tak a co teď budeme dělat, nic nefunguje. Dívali jsme se z okna na zaplavené parkoviště a na bouřku, která ustála a po chvíli začala další várka, ale naštěstí už ne tak silná. Jak jsme se další den ze zpráv v televizi dozvěděli, bouřka podobného kalibru zde byla před 16 lety. Nám tato bouřka přišla podobná těm, co občas zažíváme v ČR, takže pro nás to takové překvapení nebylo. Akorát tady v Austrálii nejsou na větší bouřky s kroupami připraveni. Nejsou na to stavěny domy apod. Každopádně to bylo myslím poprvé, co byl Perth v novinách a v televizi i v ČR.

V úterý ráno jsme se vydali směr škola a byli jsme mile překvapeni cedulí: škola je kvůli bouřce poničená a odklízí se škody. Tak jsme úterní volno využili k dopsání našich zážitků z cestování jihozápadem a odpoledne jsme si udělali procházku do Kings Parku, který byl po bouřce také zničený. Ale pár zajímavých foteček s botanickými kytičkami jsme přece jen pořídili. V úterý večer jsme se dozvěděli, že i ve středu bude škola zavřená, a tak jsme si naplánovali výlet do Whiteman parku a to konkrétně do Cavershamu parku se zvířaty.

Středeční ráno nám nachystalo další milé překvapení – došel nám po skoro 3 měsících očekávaný balík z ČR. Měli jsme to jako Vánoce a nedočkavě rozbalovali a těšili se, co tam najdeme. Kupodivu došlo vše v pořádku a neporušené a ani nám nic z jídla nezabavili. Takže se teď můžeme těšit na české pudingy, ovocné čaje, polévky, oříšky a další dobrůtky. Pro naše učitele a spolužáky máme i plno prezentů o naší zemi a Brnu, takže budeme mít v červnu co rozdávat. Moc děkujeme Ježíškům za balík!

Byli jsme z toho balíku tak mile překvapeni a zaskočeni, že než jsme se vydali na cestu za klokanama a dorazili na místo, bylo slunečné poledne. Autobusy jsme dojeli do Whiteman parku odkud to bylo za klokanama necelé 2 km pěšky. Sotva jsme ale ušli pár metrů a už nám přijela naproti paní v malinkém autobusku bez oken připomínající golfové vozíky. Díky tomu, že máme studentskou kartičku Kaplanu, tak jsme měli snížené vstupné a hurá do parku.

Nejdříve jsem viděli plno ptáků, papoušků, korely a také wallaby, což jsou zakrslí klokani. Postupně jsme došli až k velkému prostoru, který byl vyhrazen pouze pro klokany. Nedočkavě jsme vešly dovnitř a mohli se kochat, hladit si a krmit nekonečně moc klokanů, jednak červeně, šedě nebo i dokonce bíle zbarvené, mladé či staré klokany. Bylo to úžasné, hlavně pro mě. Každý klokan byl jinačí, měl jinak hladkou srst a bylo zajímavé sledovat, jak se chovají a co dělají. Občas se chovali jako psi, když si hrabali díru, občas měli mimiky jako lidé, bylo to prostě srandovní. Většina jich ležela nebo spala, sem tam některý poskakoval. Trávili jsme v jejich společnosti více než hodinu a stále jsme se nemohli nabažit. V nedaleké ohradě se procházel Emu, který vydával děsivé zvuky připomínající bubnování. Mezi klokany se procházel i páv.

Po menší svačince jsme se vydali pokračovat parkem směrem k farmě. Nejdříve jsme se zalekli velké pavučiny s pavoukem přímo nad našimi hlavami. Ondra pavouka sice nafotil, ale nebyli jsme si jisti, jestli je opravdu živý nebo umělý. Ale nezjišťovali jsme to samozřejmě. Shlédli jsme show, která se jmenovala seznámení s wombatem, což je malé vykrmení australské prase a s papoušky. Viděli jsme i malé osmitýdenní klokaní mládě. Poté jsme pokračovali k Molly farmě, kde byly ovce, zarostlé australské slepice, kohouti, lama, oslíci, prase, kráva, králici, morčata, kozy, poníci, velbloudi, býci a plno dalších nám známých i neznámých zvířat. Pokud nebyli nebezpečné, bylo dovolené si k nim i vlézt a pohladit si je. Součástí farmy bylo i další představení, tentokráte, jak se nahání ovce do ohrady a jak se stříhají. Stříhání nám přišlo hodně brutální, chudák ovečka. Kdo chtěl, mohl si zkusit i podojit krávu.

V tomto parku jsme poprvé viděli zblízka i koaly, které stejně jenom spali, maximálně se na vteřinu probudili, aby mrkli, kdo zase přišel. Jejich polohy byly také zajímavé. Já jsem neodolala a pohladila si jejich kožíšek. Naposledy jsme zamířili znovu ke klokanům. Už zde nebylo tolik lidí, takže jsme je měli skoro jenom pro sebe. Všichni chtěli žrát, takže jsem pořád chodila s plnými dlaněmi granulí, které byli pro ně nachystané v ohradě v boxu. Jeden klokan chytře stál u tohoto boxu a jenom čekal, až ho někdo otevře a on bude moci se nažrat. Zajímavé bylo sledovat klokanní matku, která měla v pověstné kapse malé baby, kterému však čouhaly pouze nohy.

Byl to super výlet s neskutečnými zážitky pohladit si a vidět tolik hlavně australských zvířat, daleko lepší než návštěva zoo. Než pojedeme domů, určitě se sem znovu podíváme a “pomuckáme” s klokany. Ve čtvrtek už jsme byli celý den ve škole. Jak jsme zjistili, v místnosti, kde se nachází knihovna a studovna, tak se propadl strop a voda vtrhla do místnosti, která byla celá stále vlhká a neskutečně smrděla. Jako omluvu za způsobené volno jsme dostali bonbóny a možnost nahradit si naše dva zaplacené školní dny po ukončení studia v červnu. Takže sice budeme graduovat 12. června, ale další dva dny si nahradíme.

Ve čtvrtek už jsme měli našeho učitele, který sice vypadá a obléká se jako businesman, ale postavou nám připomíná Švejka. Výuka byla zajímavější, i když občas se na nás valí hodně odborných slovíček, které je třeba se naučit. Ale je dobré, že hodně diskutujeme, což potřebujeme. Snad se nám výuka bude líbit i nadále a kolektiv se bude více a více stmelovat.

Sobotní dopoledne jsme strávili ve společnosti Heleniny rodiny, kam jsem šla uklízet a Ondra spravovat počítač. Byli jsme obklopeni dětmi, hračkami a naši “návštěvu” jsme zakončili moc dobrým obědem. Bylo to moc hezké dopoledne.

Zbytek víkendu jsem chtěli strávit na pláži a čvachtat se v oceánu, ale jak to vypadá, počasí nám to nedovolí. Dnes bylo pouze 25 stupňů a pofukoval chladný vítr a zítra má být podobně. Snad ale ještě ten pravý podzim nenastal a brzy se opět vykoupeme a užijeme si ještě oceánu na vlastní kůži. Na neděli velké plány nemáme. Doděláme si úkoly do školy, večer posedíme se spolubydlícími u sklenky vínka a díky skypovi se dozvíme další novinky z ČR.

Jen tak pro zajímavost, už jenom 132 dní v Austrálii a jsme zpět doma.