Jih Západní Austrálie II

Den čtvrtý – den velkých stromů II

Foto: Trasa III, Vinice, Giant Tree, Walpole NP, William Bay

Jedno z chladnějších rán nás probudilo již po šesté hodině, což teda hlavně pro Peťulu je náročné, ale snažila se. Nejdříve jsme si projeli zbytek pobřeží, kde jsme ten den spali. Dokonce jsme ráno potkali na silnici klokany, které jsme ale nestihli vyfotit, protože byli rychlejší než mi. Jelikož jsme se od neděle nesprchovali, tak se nám zdálo, že už začínáme zasmrádat a tak jsme se dnes rozhodli zahájit den hledáním sprchy, což se nám podařilo v jednom národním parku, ale bohužel nás to přišlo na 18 dolarů. Každopádně co bychom neudělali pro blaho naši cesty. Teplá sprcha uprostřed pralesa přišla vhod a my jsme mohli konečně spokojeně pokračovat vstříc lepším zítřkům.

Vydali jsme se směr menší městečko zvané Walpole, kde jsme si udělali opět BBQ a nafotili pár fotek v  zátoce, která nám připomínala Vranovskou přehradu. Akorát ta voda byla slaná. Po obědě jsme se vydali směr les a obdivovali další obrovské stromy. Ze všeho nejdříve se nám podařilo sejmout zeleného papouška, ale já za to fakt nemůžu. My jsme jeli pomalu a on nám vlítnul na přední sklo na poslední chvíli.

První zastávkou byl Giant Tingle Tree. Což byly obrovské stromy, které velmi často měli v kmeni obrovskou díru. Zespodu byly ohořelé z požárů, které tady byly přibližně před padesáti lety. Zde jsme vydrželi přibližně půl hodinky a pak jsme pokračovali naši Toyotou na Tree Top Walk, což je kovový chodník jdoucí uprostřed korun 60-ti metrových stromů.

Na místě jsme ze všeho nejdříve objevili stěnu, na které bylo nakreslené staré auto. Turisti si mohli jít za tu stěnu a sednout si za volant a vyfotit se jako v autě. No divili byste se, jaký to mělo úspěch. I mi máme více než jednu fotku z auta. Poté jsme se odebrali do korun stromů. Procházka to byla sice velmi pěkná, ale nemuseli by mít Australani tak vysoké vstupné na tuto atrakci. Navíc pro nás bývalé studenty ekonomické fakulty bylo stromů až až, takže jsme pokračovali směr další pláž.

Tentokrát nás čekal William Bay. Než jsme k němu dorazili, chtěli jsme si koupit po cestě med a čokoládu přímo od výrobců. Sice jsme dorazili po zavíračce, ale šli jsme to zkusit. Bohužel nám nic prodáno nebylo a vyprovodilo nás hejno hus. A tak jsme pokračovali dále a dojeli hodinku před západem slunce do dalšího plánovaného národního parku. To bylo opět překvapení, jaká je to nádhera. Přímo při sestupu na pláž nás udivilo plno kamenů vyčnívajících z oceánu. Peťula hned neváhala, vylezla na obrovskou skálu, ze které se dalo sestoupit na další kameny. Společně jsme si prošli jednu polovinu Greens Poolu a byli jsme fascinovaní těmi barvami, hlavně oranžovými kameny. Postupně jsme došli i na Elephant Cove, kde nám kameny opravdu připomínali slony. Protože se blížil náš tradiční večerní rituál a náš oblíbený pořad – západ slunce, tak jsme se vrátili na hlavní pláž a sledovali, co nám dnes sluníčko ukáže.

Po západu slunce jsme začali řešit, kde přespíme. V národním parku byli cedule se zákazem kempování, takže další variantou, kterou jsme zvolili, bylo zajet do nedalekého Denmarku a najít něco zde. Už už to vypadalo, že utratíme nějaké doláče za spaní v backpackeru na posteli. Ale naštěstí Peťula objevila parkoviště u místního hotelu, kde takových cestovatelů jako my bylo více. A tak jsme se přidali a strávila zde další noc.

Den pátý – Síla oceánu

Foto: Trasa IV, Torrindurup NP, Albany

Po ranní snídani a nezbytné hygieně, spali jsme u veřejných záchodů s umyvadly a zrcadle – takže luxusní podmínky, jsme se vydali zpět do William Bay národního parku, abychom prozkoumali zbývající místa. Na cestě jsme viděli další dva malé klokánky, kteří rychle odskákali do křoví. Zamířili jsme na Waterfall beach a jak jsme zjistili, opravdu zde byl malý vodopádek. Po ránu bylo opět chladněji a sluníčko bylo schované za mraky. Kromě krásné pláže, rozbouřeného oceánu, malého vodopádu a velkých kamenů jsme viděli i mrtvého tuleně. Další naší zastávkou byla Madfish beach, kde se opakovalo téměř to stejné, akorát bez vodopádu. Poslední a největší naší ranní procházkou byl Greens Pool. Potkali jsme zde i první nadšence, kteří běhali po pláži a pak hrdinně vlezli do studeného oceánu. To my Evropané jsme si to kráčeli v bundičkách a bylo nám taky dobře. Procházka se šumícím oceánem lemovaným kameny nás dobře naladila.

Zastavili jsme se opět v Denmarku a prohlédli si toto malé městečko ve dne. Navštívili jsme konečně pořádný supermarket a doplnili zásoby jídla. Největší radost měla Peťula z pohledu s klokanem a já jsem zase obdivoval nablýskané starší autíčko zaparkované před jedním z obchůdků.

Netrvalo dlouho a byli jsme v dalším větším městě, Albany, kde byl větší turistický ruch a plno aut v centru města. Kdyby tam nebylo tak rušno, bylo by to kouzelné městečko nejen s historickými budovami, kostelíkem, ale i pěknými obchůdky. První naše kroky zde vedly do infocentra, kde jsme si nabrali další letáčky a podrobnější mapy míst, kam se ještě podíváme. Jaké bylo nadšení, když jsme zjistili, že kromě záchodů se zde dá i vysprchovat.

Zaparkovali jsme naši Toyotu, prošli si město a po vydatném obědě jsme strávili odpoledne v Torrindurup národním parku. Vzali jsme to tu všechno pěkně postupně. Začali jsme na pláži, kde se Ondrovi rozzářili oči při pohledu na modře zářící oceán. Byl to krásný kontrast tmavě modrého oceánu, azurové oblohy a zeleně kolem nás. Sem tam byli i oranžové kameny nebo oranžová cesta. Postupně jsme se zastavili u Salmon holes, kde byl oceán stále a stále krásnější. Dokonce zde bylo plno rybářů, kteří se pokoušeli ulovit salmona. Velkým zážitkem pro nás byla výprava za kameny a hučícím oceánem. Fungovalo to tak, že do velké kamenné skály narážely vlny oceánu, které byly opravdu velké a silné, a ve skále byla díra, kterou pronikal hukot a částečně voda. Strávili jsme zde hodně času pozorováním vln, které byly neuvěřitelně vysoké a nekonečné. Po kamenech vždy stékaly proudy vody, takže jsme si připadali jako u Niagárských vodopádů.

Poslední zastávkou v tomto parku byl Natural Bridge, což je velká díra spojená kameny. Přirovnala bych to vzdáleně k Pravčické bráně, pod kterou ale tady protéká oceán. Kousek opodál byla další atrakce nazvaná Gap, což připomínalo plynovou komoru. Byla to obrovská kamenná stěna, do které narážela voda. Byl tady velký vítr a voda poletovala všude. Protože jsem zvědavá ženská, nedalo mi to a po kamenech jsem se šla podívat na tuto stěnu zvrchu. Bylo to jak propast Macocha.

A bylo na čase se ubytovat. Původní plán bylo spát na parkovišti u infocentra, ale vyzkoušeli jsme další možnost, “městskou” pláž v Albany, kde jsme nakonec zakempili. Díky BBQ mašinám jsme si udělali dobrou večeři, vysprchovali se a šli spát. Naše spaní však klidné nebylo, protože na parkovišti stále pořvávala místní banda teenagerů, kteří neměli co na práci než stále jezdit autem sem a tam. Mysleli jsme si, že jim tato zábava vydrží maximálně do 22 hodiny a pak bude noční klid. Ale bohužel, vyhnal je až drobný deštík kolem půlnoci. Rozhodli jsme se přemístit do klidnější části Albany a zbytek noci jsme strávili na parkovišti u infocentra a místního supermarketu, tak jak bylo prvně plánováno. Sice nás zpočátku drobně budil kolem projíždějící vlak, ale stále lepší, než nějaká banda lidí, u kterých člověk nikdy neví, co je napadne a co provedou. Navíc, když jsme měli půjčené auto.

Den šestý – Hory

Foto: Trasa V, Porongurup NP, Stirling Range

Opustili jsme cestu kolem pobřeží a zavítali trošku do vnitrozemí. Čekala nás opět změna krajiny. Už žádné kameny a oceán, ale plno zelených kopečků. Po ránu jsme si protáhli nohy výstupem v Porongurup národním parku. Okruh vypadal kilometrově celkem nenáročně, ale ve skutečnosti jsme se trošku zadýchali při výstupu na první výhled ze skály. Bylo strašné dusno a vlhko, což hlavně mě nedělalo moc dobře. Všechno zachránil první pohled do krajiny, který se nám po půl hodince náročného stoupání ukázal. Připomínalo nám to pohled do české krajiny, samá políčka. Posvačili jsme a hned se nám šlo veseleji. Ranní mlha nás provázela celou dobu, ale my jsme se nevzdali. Trošku jsme si připomněli Český ráj, kde také byli nádherné výhledy z vrcholků skal. Dopolední výlet nás nezklamal a trošku jsme se popovezli o kousek dále ke Stirling Range.

Což byl další národní park, ve kterém byli jenom samé hory. Původně jsme měli naplánované, že vylezeme na dva vrcholky – Mount Trio a větší Bluff Knoll. Po cestě na parkoviště jsme zahlédli stádo emu, kteří před námi opět rychle utíkali do křoví. Polní oranžová cesta nás dovedla pod Mount Trio a zbývalo “pouze” vylézt nahoru na 856 m vysokou horu. Australané tento necelý dvou kilometrový výstup odhadovali na 3 hodiny. Prudké stoupání nám dávalo zabrat. Krátké přestávky jsme využívali pohledem do krajiny a na hory před námi i za námi. Vše zde bylo krásně zelené, plno různých keřiků a malých stromků a cesta k vrcholu začala být užší a zarostlejší. Bylo nám hned jasné, že sem už dlouho nikdo nelezl a najde se pouze pár bláznivých turistů, kteří se snaží zdolat právě tuto horu. Po cestě jsme potkávali i hnědě zabarvené ještěrky. Posbírala jsem si i pár kamínků, hlavně oranžových, které mi Ondra až dodneška nosil v baťohu i do školy. Vypadalo to nekonečně, vrchol stále nikde, ale nevzdali jsme se. Věděli jsme, že tady to má aspoň někde konec, ne jako naše výprava v Tatrách. Na vrcholku jsme čekali alespoň nějakou ceduli, ale nikde nic, pouze hromada kamení, chladné počasí, ale zato parádní výhled. Rychle jsme nafotili pár foteček, nasadila jsem si ortézu na koleno a hurá zpět na zem. Naše kolena dostala pořádně na frak, a tak výstup na Bluff Knoll byl odvolán. Stačil Mount Trio.

K turisticky oblíbenému a největšímu vrcholku nejen Stirling Range, ale i celé západní Austrálie – Bluff Knoll, jsme dojeli autem a podívali se na něho pěkně z parkoviště. Poslední náš denní rituál – hledání noclehu, byl zahájen. Nejdříve jsme zavítali do bližšího kempu, který nabízel i ubytování v buňkách, ale zdálo se nám to drahé. A tak jsme si udělali průzkum dalšího kempu nacházející se u stanice rangera. Tady nás vyšlo ubytování podstatně lépe a za kempování jsme zaplatili pouze 7 dolarů na osobu.

Zbytek večera jsme strávili promazáváním naší paměťové karty foťáku a řešili velké dilema. To byl v podstatě jediný a největší problém celého našeho cestování – co smazat, když nám nestačí 8 GB paměti ve foťáku na týden. Večer jsme trávili ve společnosti dalších kempařů, které tvořili i postarší německý pár a australané. Obdivovali jsme dobré vychytávky Australanů, kteří měli jednak velké auto, na kterém postavili stan, do kterého vedl žebřík před kterým byla i rohožka. Takové vymoženosti nikdo jiný mít nemůže.

Ráno před naším odjezdem jsme se seznámili i s našimi německými sousedy a celkem jsme litovali, že se tak nestalo ještě ten večer. Mohli jsme s nimi mít třeba i BBQ, které jsme jim tiše záviděli.

Poslední den – Na vlně

Foto: Trasa VI, Wave Rock

Cesta na Wave Rock, tj. pokračování vnitrozemím, byla nekonečná a dosti nezáživná. Jednak jsme neměli opět signál nejen na mobilních telefonech, ale ani rádio nehrálo a krajina byla dosti pustá. Vesnice byli od sebe vzdáleny více než 60 kilometrů a kolem cest byly buďto vyschlá jezera, pastviny s ovcemi nebo pouze pár stromů. Hlavně to cestování bylo nekonečné a připadali jsme si jak na konci světa, kde se zastavil život. Plno čerpacích stanic bylo zavřených a zkrachovalých. Většinou to byly vesnice, kde byl jeden obchod, pár baráčků a zemědělské družstvo. Pouze cesta do Kulina byla lemovaná různými veselými postavičkami, které byly vyrobené z použitých vyhozených plechovek nebo železa. A tak jsme se pousmáli nad bláznivými nápady postavy sedící na WC, viděli jsme golfistu, orající postavy, koně atd.

Když jsme konečně dorazili po více než 200 km do Hydenu, zvolali jsme hurá. První zastávka v místním “muzeu” s postavičkami ze stejného materiálu, který jsme viděli po cestě a hlavně pohled na BBQ v parčíku nás dovedl k myšlence udělat si poslední dobrý oběd. Vzali jsme útokem místní “sámošku”, která nás hodně zaskočila. Skoro nic zde nebylo a když už, tak to vypadalo, že to už něco pamatuje. Celkem na nás přišli obavy, ale hlad je hlad. A tak jsme si na poslední oběd dopřáli hamburgery, na které se nám skoro slítli i drzí ptáci, před kterými jsme museli s naší dobrotou utéct do auta.

Hyden je vesnice velká jako Vítonice, která však žije turistickým ruchem díky Wave Rock, což je granitová skála vysoká 15 m a dlouhá 100m, která byla vymleta vodou a připomíná oceánskou vlnu. Střídají se zde barvy oranžová a černá. Nejdříve jsme prozkoumali místní suvenýr shop a zjistili jsme, jak je zde všechno strašně komerční. Chudý kraj, který potřebuje zbohatnout na turistech.

Wave Rock je krásná skála, ale představovali jsme si ji trošku větší. Jako správní horolezci jsme vylezli i navrch a prošli se po celé oranžové skále. Potkali jsme zde další ještěrky, které byli dobře maskované ve stejných barvách jako skála. Protože jsme neměli místo na kartě ve foťáku, místní wildlife park se zvířátky jsme odpískali a rozhodli se uhánět směr Perth.

Cesta do města byla opět nudná, nikde nic, žádný signál, samá rovinka. Byli jsme rádi, když jsme jednou do hodiny viděli auto na silnici nebo projeli malým městečkem. Spokojeni, ale unaveni, jsme dorazili na Glendalough kolem 18 hodiny večerní a oba dva jsme se strašně moc těšili na pořádnou sprchu a dokonce i na spánek v posteli.

Neděle – A zase bez auta

V neděli ráno jsme do 10 hodin museli vrátit naši půjčenou Toyotu. To bylo pro nás celkem utrpení, protože jsme si na auto rychle zvykli. A hlavně na to, jak se rychle můžeme po městě pohybovat. A tak jsme pěšky dorazili na vlak, dojeli domů a měli jsme necelý den na to, vrátit se zpět do reality a těšit se na další školní dny.

Dojmy

Foto: Cela trasa, South WA panorama

Celkově jsme byli s naším cestováním nadmíru spokojeni, všechno dopadlo podle našich představ a jsme rádi, že jsme si to vyzkoušeli tzv. nanečisto a budeme vědět, co máme od cestování po Austrálii očekávat při naši další měsíční červencové výpravě. Ujeli jsme 1973 km a viděli neskutečné přírodní krásy. Každý den byl jinačí, co se týká přírody.

Rádi se s vámi podělíme alespoň s pár těmi pro nás nejkrásnějšími místy. South WA panorama Promítání videí z cest si užijeme společně v létě.