Je po Vánocích

Foto: Christmas party, Christmas Day, Perth zoo, Night Christmas Perth

Vánoce utekly jako voda a blíží se konec roku. Určitě všechny zajímá, jak jsme strávili vánoční čas ve  slunné Austrálii. Žádné velké plány a velké shony jsme před Vánocemi neměli. Byl to první čas, kdy jsme se nestresovali ve škole se zkouškami a zápočtama, s nakupováním dárků, vánoční výzdobou apod. Před Vánocemi jsme udělali větší nákup jídla, koupili jsme si vzájemně drobné dárky, které se dají sníst, vypít nebo jsou malé a dají se převézt případně do ČR. 23. 12. se v našem bytě linula vůně vanilkových rohlíčků, které ukuchtila naše spolubydlící. Ondra dostal od svého českého šéfa jako vánoční dárek bramborový salát a dvě lahve vína. A Vánoce v klídku a pohodě mohly začít.

Vánoce jsme slavili 24. 12. dle české tradice, ale nezvykle. Dopoledne jsme měli sraz se spolužáky ze školy (s Čechem a Slovenkou) a naše výprava na pláž mohla začít. Bylo nás pět. Nejdříve jsme nasedli do autobusu a jeli na Scarborough beach. Jenže jeli jsme dlouho, (i když nám to nepřišlo, protože jsme si vykládali různé zážitky), stále jsme kroužili poblíž pláže, ale tam, kam jsme se chtěli dostat jsme nedojeli. A tak jsme na konečné vystoupili a šli pěšky směrem k supermarketu, kde jsme nakoupili jídlo a pití. V plánu bylo dělat hamburgery a k tomu, protože bylo opravdu teplo (34 stupňů), bylo třeba koupit nějaké pití. Češi se nezapřou nikde, a tak Petr s Markétou koupili basu 40 piv, které tu nejsou nijak velké (375 ml), a které to klasické české pivo zdaleka nepřipomínají. Proto i já, jak nepiji v ČR pivo, jsem zvládla tři nebo čtyři vypít.

Udělali jsme si hamburgery, popili, popovídali a pak hurá se vykoupat v oceánu. Kdo se kdy koupal na Štědrý den a ležel na pláži ve vyhřátém písku? Naše vánoční párty se vydařila. Užili jsme si tento den, i když nám stále nedocházelo, že jsou Vánoce. Stromeček jsme v bytě neměli, přišlo nám to jako zbytečnost, protože se tu dá sehnat pouze umělý. Ježíšek nám večer nadělil dárky a celý vánoční den jsme zakončili voláním do ČR s rodinami.

V Austrálii je oficiálním dnem Vánoc 25. 12. kdy Santa Claus ráno naděluje dětem dárky. K nám už Santa nedorazil. Protože bylo opět přes 30 stupňů, vydali jsme se na Cottesloe pláž, kde jsme ještě nebyli. Tuto pláž jsme zařadili na seznam těch pro nás nejoblíbenějších v Perthu, protože zde nebyli takové vlny a dalo se krásně plavat a šnorchlovat. Předtím, než jsme se vyvalili do písku, jsme prozkoumali okolí. Bylo tu pár skalisek, velké sluneční hodiny a krásný plácek s posezením, výhledem na oceán a s krásnou mozaikou z kamínků různých barev a tvarů.

Další vánoční svátek (26. 12.) jsme strávili v zoo v Perthu. Bohužel nás trošku zklamala, protože jsme očekávali daleko více. Klokani unaveni polehávali ve stínu, koala spala na stromě, že ji ani hlava nebyla vidět, a plno zvířat bylo buďto schováno někde ve stínu, že jsme je ani nenašli nebo byl výběh tak zarostlý, že hledání zvířete byl nadlidský výkon. Nejvíce se nám tady líbili suchozemské želvy, které byly opravdu obrovské a měly krásný krunýř. Dokonce nám ukázali i pravé želví sumo zápasy. Viděli jsme i sloní představení. Sloni byli opravdu dobře vycvičení a reagovali na všechny povely cvičitelek. Jeden ze slonů předvedl, jak umí kreslit. Druhý nám zase předváděl různé cviky a také, jak dokáže nahodit celé publikum vodou. Ze skoro celodenního chození ve 33 stupních jsme byli dost vyčerpaní. Došli jsme domů, dali jsme si “šlofíka” a večer jsme se vydali nafotit vánočně vyzdobený a tmou zahalený Perth. Ve čtvrti Nortbridge nás lákaly vůně různého jídla jednotlivých restaurací. Bylo tu živo a plno lidí trávilo večer v restauraci. Nejlépe bylo vyzdobeno centrum města, což jsou dvě ulice a londýnská ulička. Po městě chodilo plno policajtů, kteří jeli na kole, další na motorce a nebo v autě. Dohlíželi na pořádek. Byla s námi i Jana (zo Slovenska), a tak Ondra fotil a já jsem si s ní povídala. Nejen přes den, ale i večer bylo stále příjemné teplo.

Neděli (27. 12.) jsme se pustili do plánování našeho cestování v březnu a od července do půlky srpna. Je toho hodně, kam se dá jet a podívat, nejhorší jsou však vzdálenosti. Objet celou Austrálii dělá přes 19 tisíc kilometrů. Zatím máme pouze částečně dané body na mapě Austrálie, kam bychom se chtěli podívat. Ještě stále nejsme u konce našeho plánování. Zbývá dořešit plno detailů (vzdálenosti, půjčení auta, počítání kilometrů, peněz apod.).

V pondělí jsme si koupili autoatlas, kde jsou mimo map zaznačené i kempy, sprchy, čerpací stanice, zdroje pitné vody atd.Ve všech obchodech vypukli už od 26. 12. povánoční slevy. A tak centrum města je už od soboty plné nakupujících lidí. Pondělní odpoledne jsme strávili na pláži. Bylo 40 stupňů, i když zrovna jak jsme dorazili odpoledne na pláž, zatahovalo se a pofukoval vítr. Takže se i tyhle zatím největší teploty daly přežít.

Přejeme všem velkolepé oslavy Silvestra a úspěšný celý příští rok 2010. Ať se vám daří a jste stále plní chuti do života a hlavně zdraví.

Merry Christmas and Happy New Year

Prázdninové zprávy

Foto: Penguin again

První týden prázdnin je za námi. Ondra měl zcela pracovní nasazení a každý den chodil do práce. Přicházel zničený. Já jsem se snažila spravit mu náladu jídlem. A tak vždycky, když Ondra došel dom z práce, čekala jsem ho s teplou večeří.

Nic moc se tento týden nestalo. Já jsem v týdnu dodělávala věci, na které nebyl čas a síla, když byla škola. Podívala jsem se na pár filmů, hledala práci – i když stále nic a v tomto vánočním období je všude mrtvo, nebo spíše je všude obsazeno, protože Australští školáci mají letní prázdniny. Další novou zkušeností pro mě byla návštěva kadeřnictví. Už jsem se vyloženě těšila, až shodím “hřívu” a nebudu se potit ve vlasech při teplotách nad 30 stupňů, které tu stále jsou a stále sílí. Bylo to těžké vybrat si, kde asi je ta nejlepší a zároveň nejlevnější kadeřnice, když nemáte reference. Nejdříve jsem prošla střed města, kde jsem našla pouze tři kadeřnictví. Z toho ve dvou z nich stříhali docela pofidérní staří páni, od kterých bych na sebe nenechala ani sáhnout. Je pravda, že to bylo jen za 20 dolarů, ale byli to totální neprofesionálové. Od toho jsem šla pryč a vydala jsem se mimo centrum do Subiaca. Po dlouhém chození a hledání jsem si nakonec vybrala jedno kadeřnictví a vešla dovnitř. Objednala jsem se ještě na ten den na odpoledne. Nemělo cenu jet domů a pak zase znovu do města. Rozhodla jsem se, že se podívám do místního outtlet centra, kde je plno obchůdků a ceny jsou nižší, než ve městě.

A teď zpráva hlavně pro holky a ženy: Australského oblečení za nízkou cenu je tu hodně, ale kvalita je občas dosti mizerná. To stejné platí o obuvi. I když jsem v ČR nikdy nezavítala do second handu, v Perthu jsem už navštívila. Oblečení se tu dá sehnat od dolaru nahoru. Sice pro mě je občas dost náročné si něco vybrat, většina Australanek je plnějších tvarů, ale pár triček jsem si koupila. Najdete tu hodně různého oblečení, bot, knížek, povlečení, kabelek, klobouků, prostě hodně předmětů a občas to jsou i věci, které jsou úplně nové ještě s cedulkou z obchodu nebo skoro nepoužívané. Ale chce to vybírat a mít štěstí na velikost. Je tu hodně krásných večerních šatů, které se dají pořídit za 10 nebo 15 dolarů. Je to tím, že na zábavy se tu nosí běžně společenské oblečení – šaty, boty na podpatku apod. Ne žádné rifle, tričko a tenisky.

A jak skončila moje návštěva u kadeřníka? Podle očekávání byla výsledná cena skoro 150 dolarů a ze mě se stala skoro blondýnka s mikádem. Komunikace s australskými lidmi je opravdu zajímavá. Člověk jim kolikrát vůbec nerozumí, ale hlavně, že se domluví. Používají zvláštní angličtinu, která se od té, co se učíme a slyšíme ve škole hodně liší. Australani jsou líní, a tak si slova hodně zkracují, vážou je a celkově používají úplně jiné výrazy pro kolikrát běžná slovíčka. Návštěva kadeřnictví dopadla dobře, i když jsem se trošku bála, když slečna kadeřnice vzala do ruky nůžky. Nebyla jsem si jistá, jestli umí stříhat a bála jsem se, co mi tam zůstane. Stále jsem ji musela pobízet, že to chci ještě zkrátit a více prostříhat. Co se týká oblečení, byl to také šok. V ČR moje kadeřnice pracuje v normálním pracovním oblečení (kalhoty, tričko). V tomto salonu byly tři “kadeřnice” a měli na sobě černé šaty, namalované dlouhé nehty, byly výrazně nalíčené. Připadala jsem si, že mě stříhá nějaká úřednice a ne kadeřnice. Nevím jak to dělala, ale při práci se neumazala. Důležité je, že Ondrovi se můj účes líbí a pozná mě. Mě vyhovuje také, protože mi není takové teplo v těch mých hustých vlasech. Jo Ondra to má  nejlepší, jednou za měsíc ho ostříhám strojkem a je to zadarmo.

Po celém dni, kdy jsem nachodila neskutečně kilometrů pěšky v horkém počasí, jsem šla spát hodně brzy a byla jsem utahaná, jako kdybych běhala maraton. Takže jsme byli s Ondrou vyřízení podobně.

Rozhodli jsme se, že v sobotu vyrazíme znovu směr Penguin island. Tentokráte jsme se ale hodně vyhecovali a vstávali jsme v sobotu už po 6 hodině a po 8 hodině jsme se brodili oceánem na ostrov tučňáků. Byli jsme první nadšenci, kteří se brodili. Potkali jsme akorát první rybáře a co je udivující pro nás, v Austrálii rybaří nejen muži, ale i hodně žen. Kolikrát potkáváme celé rodiny. Vody bylo v oceánu po ránu málo, a tak to šlo jako po másle. Na ostrově nás vítalo hejno ptáků a pelikán, který stál uprostřed. Přešli jsme přes uvítací zástup a šli kolem pláže na naši oblíbenou stranu. Na ostrově byl božský klid, ne moc lidí, voda klidná a průzračná. Molo a písek byl hodně rozpálený. I když bylo “jenom” 34 stupňů, dopoledne nefoukal vítr a slunce pálilo více.

Když jsme došli na místo, kde jsme kempili minulý týden, tak jsme byli překvapení. Viděli jsme, co je všechno pod vodní hladinou, protože vody bylo opravdu málo. Dokonce jsme viděli i kraba. Kolem 10 hodiny vody přibylo, a tak mohl Ondra vesele šnorchlovat. Já jsem taky měla první lekci potápění. Snad tomu taky přijdu brzy na chuť a budeme šnorchlovat společně. Voda byla příjemná, a tak kromě koupání a šnorchlování jsme lovili i malé bílé kamínky a stavěli si z nich různé nápisy. Na ostrově jsme strávili celé dopoledne a část odpoledne. Bylo to příjemné, i když voda je hodně solená a od písků jsme byli zase všude a donesli jsme si ho i domů. Při zpáteční cestě jsem se lekla velké ještěrky, která najednou byla kousek od mých noh. Za celou cestu jsme jich potkali asi 5. Na pláži jsme viděli čtyři volně pobíhající, nebo spíše ve skále schované, tučňáky. Jednoho z nich jsme znali od naší minulé návštěvy, kdy se promenádoval přímo před námi a ukazoval nám, jak umí plavat a chodit. Zbývající tři byli hodně vykrmení a tuční.

Když jsme se začali vracet oceánem na pláž a k autobusu, byla nad námi černá obloha. Sice v předpovědi byl výskyt bouřek a blýskání, ale ještě jsme žádnou bouřku v Perthu nezažili. Voda v oceánu byla kalná. Byli jsme těsně před koncem našeho brodění a začalo pršet a blýskat se. Mokří jsme stejně byli, takže nám déšť tak nevadil. Schovali jsme se pod přístřešek a do pěti minut bylo po dešti i po blýskání.

V neděli jsme byli dopoledne dokoupit zásoby jídla. Nejen nakupování, ale hlavně neskutečné vedro nás zmohlo, že jsme zrušili odpolední program na pláži. Vybalili jsme jídlo, Ondra uvařil oběd, a aby mohl v klidu tvořit vánoční přání od nás pro vás, šla jsem odpočívat na gauč k televizi. Navečer jsme zajeli ještě dokoupit ovoce a zeleninu na trh do Subiaca a nedělní večer jsme kromě pravidelného callingu s rodinou zakončili filmem.

Dnes v pondělí jsem byla ve městě, které bylo přecpané lidmi, kteří mají prázdniny a kteří hlavně bláznivě nakupovali vánoční dárky. Takže toto vánoční šílenství je všude asi stejné. Akorát nás se letos naštěstí netýká. Naším cílem je do 24. 12. navštívit vánočně osvícený Perth.

Přejeme Vám všem krásné české bílé Vánoce se vším všudy! A moc se nepřejídejte cukroví a dalších dobrůtek, o kterých my si letos necháme jenom zdát. A také nám v ČR neumrzněte. Je to opravdu paradox: my se tu potíme a potíme v horku a u vás teploty stále klesají a klesají.

Jak jsme se brodili oceánem k tučňákům

Foto: Christmas Idol, Kaplan, Holiday, Penguin island
Videa:  Penguin Island, Christmas Idol

Tentokrát jsme toho nafotili opravdu hodně. Poslední týden školy utekl opět rychle a začali nám prázdniny. Hurá, hurá! Sice do školy chodíme rádi, ale oddech je taky potřeba. Ondra je v práci, a proto budu tentokrát psát já. Nejdříve shrnu, co se událo ve škole a potom vám vylíčím naši dobrodružnou nedělní výpravu. Možná to bude povídání na delší dobu, než obvykle, takže si můžete k tomu uvařit kávičku a smlsnout nějaké vánoční cukroví.

Minulé pondělí jsem dostala novou učitelku, která nahradila tu stávající, protože odešla na pořádně dlouhou dovolenou (až do února). Byl to zpočátku šok, protože takhle crazy teacher jsem ještě nikdy neměla. Celou výuku jsme se jenom smáli. Její vtípky, akční vysvětlování, měnění hlasů apod. bylo opravdu legrační. Naše téma, na které jsme speakovali, byly vzpomínky z dětství. Tuto hodně funny učitelku jsme měli až do čtvrtka, v pátek jsme měli na zástup učitele z USA. Ten byl také dobrý, ale na Jane nikdo nemá.

V úterý visel ve škole seznam se jmény těch, kteří mohou od ledna nastoupit na FCE kurz (cambridgeský). Naše jména tam nebyla, ale Ondra měl šanci se tam dostat, pokud se otevře další třída. Naštěstí se opravdu otevírá, a tak od ledna do března bude pilně a asi “tvrději” studovat. Já budu pokračovat ve svém intermediate levelu a obecné AJ. Ale ke konci února si zkusím napsat další vstupní test na FCE a doufám, že od března do června své studium završím také certifikátem.

A aby těch testů nebylo málo, tak jsme ve škole psali ve středu další. Moje třída měla těžký test, protože fungujeme teprve 3 týdny. Proto nikdo z naší třídy výše nepostoupil, ale se svými výsledky jsem patřila k té lepší polovině. Ondrova třída měla lehčí test, dobrali učebnici. Sice nepostoupili výše všichni, ale Ondra byl ten nejlepší ve třídě. Exceluje hlavně ve writingu (psaní na různé téma). Takže slohovky v ČJ mu hodně pomohli a teď to jenom překládá do AJ. Hodně lidí s touto částí testů má problémy. Asi ve školách nikdy nebyli burcovaní psát tolik slohovek, jako my v ČR. Proto s tím nemáme, po slohové stránce, takové problémy.

Ve čtvrtek jsme měli plánovanou vánoční besídku v Kings Parku. Každá třída měla secvičené zpívání a tancování na vybrané songy. Některé třídy zapracovali i na kostýmech. Moje třída měla song “Hot hot hot”, který je velmi enegický, ale plno lidí tancovat nechělo, a tak výsledný dojem nebyl tak úžasný, jak měl být. Hlavně Korejské a Japonské holky si to vůbec neužili a netancovali. Zato Brazilkám šlo vlnění samo. Text k této písničce byl hodně easy. Vše se tam pořád opakovalo, a tak jsme se měli naučit jenom dvě sloky.

Ondra měl na zpívání i na naučení těžkou vánoční písničku. Ale vyzráli nad tím dobře a celkový dojem byl velmi dobrý. Měli na hlavách santovské čepičky, vánoční řetězy kolem krku, v ruce dárečky s nalepeným textem písničky a vlající krepáky v ruce. Pofukoval vítr, takže to vypadalo hodně dobře.

Celá vánoční show začala tím, že jsme se přemístili do Kings parku, snědli jsme párky, které nám škola zadarmo připravila a vyčkávali jsme na příchod Santy. Ten dorazil v letním úboru spolu s pomocníky a dočkali jsme se sladkých dárečků v podobě bonbónů. Přejedli jsme se toho až až, ještě že máme dobré připojištění na zubaře. Ale snad nebude potřeba. Potom až do půl čtvrté jsme se dívali na představení jednotlivých tříd. Porota složená ze tří učitelů vybrala tři nejlepší vystoupení, ale pouze první třída dostala cenu. Cenou bylo šampaňské pro každého. Bohužel opět ani moje ani Ondrova třída neobsadila žádnou ze tří nominovaných příček. Po celém dni, kdy prahlo slunce, jsme byli dost utahaní. Pátek utekl hodně rychle a většině lidí, po čtvrtečním oddychu od školy, to přišlo jako sobota. Proto také hodně lidí raději ani nedorazilo.

Pátek byl náš poslední den ve škole a Ondra se loučil se svoji třídou a učitelkou. Učitelce, která je z Anglie, dal typický český film “S tebou mě baví svět” s anglickými titulky. Kolem Vánoc ve škole bude končit hodně lidí, takže od ledna budou určitě velké změny studentů ve škole.

A tak nám začali prázdniny a o víkendu přišli pořádné letní teploty. V sobotu bylo 37 stupňů a v neděli 39 stupňů. V sobotu Ondra pracoval, takže výlet na Penquin island jsme měli v plánu na neděli. Ráno jsme vstávali už v 7 hodin, abychom se vyprali co nejdříve. Po ránu je totiž méně vody, což jsme potřebovali k úspěšnému přebrodění části oceánu a naší cestě zadarmo na Penquin island. Moc jsme nevěděli, co nás na tomto ostrově čeká a co tam vlastně uvidíme. Ale byli jsme mile překvapeni.

Poté, co jsme dorazili do Rockinghamu a na Safety beach, tak jsme se podívali, kolik je vody. Sice  z této pláže jezdí trajekt na ostrov, ale stojí 16 AUD cesta tam i zpět za jednu osobu. Vzdálenost k ostrovu je však pouze krátká a viděli jsme, že plno lidí chodí pěšky skrz oceán a že voda dosahuje pouze do pasu dospělého člověka. A tak jsme se na cestu vodou vydali. Kolikrát byla voda pouze ke kolenům nebo stehnům. Nejvíce dosahovala opravdu do pasu. Takže jsme cestu zvládli v pohodě i s batohy na zádech. Byla to taková ranní rozcvička.

První dojem, když jsme dorazili na ostrov a viděli plno těch otravných australských ptáků, nebyl moc vábný. Navíc jsme museli prvně zdolat cestu po molu k informační budce. To by nebyl takový problém, kdyby celé molo nebylo zaneřáděné od výkalů ptáků. Jde vidět, že nikomu se nechce do čištění, a každý chce jen rýžovat. U informační budky jsme si vzali mapu ostrova, posilnili se jídlem a navštívili ukázku krmení a povídání o životě tučňáků. Parta tučňáků byla malého vzrůstu, ale podle povídání byli staří kolem 16 let. Jeden z nich byl tučný a více chlupatý, než ostatní a nervózně pobíhal dokola a vyhlížel paní s krmením. Byli to srandovní tvorové. Nemotorně se pohybovali, rychle plavali a jeden po druhém si chodili spokojeně pro ranní dávku snídaně – rybičky. Asistentka jim dala prst mezi zobák a poté jim mezi to vložila rybku.

Po této ukázce jsme se vydali prozkoumat, co je na ostrově. Po vyznačené trase jsme došli na vrcholek, kde jsme viděli hejno pelikánů. Byl tu nádherný pohled na všechny strany ostrova. Na jedné straně, kam jsme se prvně přebrodili, byla pláž klidná a bylo zde více ptáků. Na druhé straně byl oceán zajímavější, voda krásně modrá a pobřeží lemovaly skaliska. Takže bylo jasné, kde zakotvíme. Na mapce, kterou jsme si vzali, byly vyznačeny místa pro šnorchlování, na které se Ondra těšil ze všeho nejvíce. Mě zase zajímali skaliska, která jsem si musela nafotit a prozkoumat. Prošli jsme si celé pobřeží. Voda nebyla hluboká, nebyly tu ani tak velké vlny, ale bylo tu hodně porostlých kamenů a korálových útesů. Skaliska poblíž vody byly ozdobeny malými mušličkami a dalšími krásami, které ani nevíme, jak se jmenují. Po cestě jsme narazili na velkou skupinu různých ptáků. Viděli jsme tady poprvé bílé ptáky se žlutým zobákem a černou chocholkou na hlavě. Uvidíte je několikrát na fotkách. Když jsme se vraceli z naší obhlídky pobřeží zpět na začátek, tak jsme měli problém projít kolem tolika ptáků. Navíc tito bílí noví ptáci se chovali celkem drsně a začali vystrkovat své zobáky. Naštěstí zrovna procházelo více lidí, a tak ptáci ustoupili a nechali nás projít. Jinak bychom se celkem dost báli procházet kolem nich. Bylo jich přece jen hodně.

Zakotvili jsme na začátku u velké skály s jeskyní. Ondra popadl šnorchl a šel ho vyzkoušet. Byl nadšený, protože popisoval, jak viděl korálové útesy s malými rybičkami, plno mušlí apod. Já jsem šnorchl vyzkoušela jenom na suchu. Do vody jsem si s ním netroufla, protože když jsem si dala do pusy trubici a skousla ji, tak se mi “navalovalo". Když jsme spokojeně odpočívali na dece, tak jsme kolem skaliska uviděli tučňáka, který si to mašíroval kolem. Zbývající čas jsme ho pozorovali. Byl chudák nějaký vyděšený. Šel se vykoupat, pak zase vylezl a procházel se poblíž naší deky. Vlny si s ním hodně pohrávali a podlamovali mu nohy. Když však vleze do vody, plave hodně rychle. Ve vodě nám přišel jako malá velryba, když se vynořil, tak nám připomínal zmoklého ptáka. Byl srandovní.

Naši pohodu vyrušili přicházející asijští studentíci, kteří jak spatřili tučňáka, tak hned běželi k němu, obklopili ho a začali si ho fotit. Chudák malý tučňák vůbec nevěděl, co se děje a vyděšeně se díval a seděl. Po druhé hodině, kdy je ještě málo vody, jsme vyrazili zpět k Safety beach. Opět jsme se brodili oceánem. Voda o moc nestoupla, takže jsme to v klídku přešli. Protože v místech bylo opravdu málo vody, byla hodně vyhřátá. Celkově se oproti minulému týdnu voda více prohřála a byla příjemnější. Jde vidět, že léto a letní teploty začaly čarovat. Domů do Glendalough se nám ještě nechtělo, a tak jsme se znovu vykoupali na pláži a Ondra zkusil šnorchlovat i tady. Sice tu k vidění byli jenom mušle, ale i to ho bavilo a nosil mi na deku své úlovky.

Po nedělním výletu jsme byli mile překvapeni, jakou další krásu jsme v okolí Perthu objevili. Byl to moc pěkný výlet se vším všudy – dobrodružným broděním, tučňáky, vydařeným slunečným počasím ( i když na pláži u vody nám ani nepřišlo, že je tolik stupňů), krásnou pláží lemovanou skaliska.. prostě pohoda a jako z pohádky. Po večerních pravidelných telefonátech s rodinou jsme unaveni, ale spokojeni ulehli a spali tvrdě až do rána. A dalšímu předvánočnímu prosincovému týdnu byl konec!

Noční Vánoční plavba

Foto: Varime, Night cruise, Safety beach
Videa: Mandurah Night Cruise

Tento týden nám utekl extrémně rychle a každý den jsme šli spát totálně unavení. Určitě si řeknete, vždyť nic nedělají, z čeho jsou unaveni? Ale stačí jen výuka angličtiny ve škole a domácí úkoly. U toho se člověk napřemýšlí až až. Ondra je navíc pokaždé utahaný z práce a Peťula zase skoro každý den pilně vaří obědy a shání práci.

Ve škole každá třída trénuje vybrané songy, převážně s vánoční tématikou, a tancování. Tento týden ve čtvrtek budeme mít “vánoční besídku” v Kings Parku. To bude něco. Dá se říci, že v podstatě jsme znovu jako na základní škole. Protože kromě toho, že se učíme novou gramatiku a slovíčka v AJ, tak praktická část je občas kromě konverzace doplněna nějakou soutěží. A  když se zadaří a vyhrajeme, tak nás učitelé odměňují sladkostmi. To je hodně motivující a taky zábavné. Kromě toho se ve škole stále připravují celoškolní kulturní akce a právě jednou z nich, a poslední v tomto kalendářním a pro nás i školním roce, bude pěvecká soutěž.

Minulý týden ve středu jsme si po škole zkusili dobrovolně napsat vstupní test na FCE kurz. Výsledky zatím stále neznáme. Kdyby se nám podařilo uspět, tak bychom mohli od ledna do března studovat cambridgeský kurz zakončený  mezinárodně uznávaným certifikátem, který by něco vypovídal o naší AJ a snad by nám i pomohl v hledání práce v ČR. Když se tam nedostaneme už od ledna, tak další pokus bude v březnu, jinak budeme pokračovat ve studiu obecné AJ. A abychom těch testů neměli málo, tak ve středu budeme psát další postupový test v našem levelu.

Od pátku nám tu začaly pravé letní teploty kolem 37 stupňů Celsia. Naštěstí venku stále pofukuje větřík,  takže se ty vedra dají přežít v pohodě. Ale stejně, nejlépe je v takovém počasí na pláži u vody. V plánu jsme měli na víkend vánoční plavbu v Mandurahu a podívat se opět na naši oblíbenou pláž v Rockinghamu. V sobotu večer nejprve dorazil Mikuláš. Chudák, měl to celkem daleko do Austrálie, ale přesto přišel a donesl nám nějaké sladkosti, čaje a exotické ovoce. Uhlí naštěstí nedonesl, protože ho nesehnal a brambor máme dost. Ale nejlepším dárkem byly čtyři litry červeného vína.

Po Mikulášovi hurá do Mandurahu, který je vzdálený skoro hodinu vlakem od Perthu. Tady jsme si zaplatili hodinovou plavbu místními vodními kanály a užívali si nádherný výhled na blikající vánočně vyzdobené domky místních boháčů. Bylo to jak v Las Vegas. Takovou vánoční výzdobu jsme ještě neviděli. Byla to nádhera. A k tomu nám kapitán pouštěl vánoční songy. Sice i ve městě je vánoční výzdoba a i v obchodech se vyskytuje stejná bláznivá nákupní horečka jako u nás, přesto je to jinačí. Je tu léto a kromě výzdoby nic nenasvědčuje tomu, že budou Vánoce.

V neděli jsme se vyhecovali a vstali jsme už v 7 hodin, abychom se vypravili na pláž a vyzkoušeli naše poděděné šnorchly. Všechno vyšlo, až na to počasí. Dojeli jsme do Rockinghamu a na pláži pofukoval vítr, který trousil všude samý písek. Takže jsme byli od písku od hlavy až k patě. Prvně jsme šli na naše oblíbené místo, ale zjistili jsme, že tady to nebude ono, protože je celkem zima na koupání. Tak jsme se vrátili zpět k Penquin Islandu a vlezli si do zákoutí. Bylo to lepší, ale ne úplně ono. Na koupání a šnorchlování to nebylo, i když voda byla krásně modrá a příjemná. Akorát po vykoupání byla zima. Bylo tu hodně nadšenců do kitingu, a tak jsme se teoreticky přiučili. Na pohled to vypadá dobře, ale na vodě to žádná sranda není. Je to takový snowboarding na vodě a na první pohled to vypadá jako pouštění draků. Jestli si to čte nějaký profík v tomto sportu, tak z našeho popisu nebude nadšený. Vítr byl tak silný a Peťulu by to určitě odneslo i na suchu. Kromě kitingu jsme viděli i windsurfing a matně jsme vzpomínali, jaký je vlastně rozdíl mezi surfingem a windsufingem. Vymysleli jsme to a správně.

Po návštěvě pláže jsme si šli prohlédnout byt, na který jsme dostali tip a kde nás zlákala nízká cena oproti současnému nájmu. Stále se rozmýšlíme, jestli do toho máme jít nebo ne. Z teoretických zkušeností pobraných na univerzitě, za ty léta,  jsme si ze srandy udělali skoro Swott analýzu a vyhodnocení musíme udělat dnes večer a rozhodnout se, zda se odstěhujeme nebo zůstaneme. Navštívili jsme trh s ovocem a zeleninou a nakoupili si další zásoby. Tyhle trhy jsou úžasné. Najdete zde všechno, kromě koření, oříšků, zeleniny, ovoce, bylinek také pečivo, oblečení, klobouky, květiny… prostě všechno. Ovoce a zelenina je tu za poloviční ceny než v obchodech, zvláště v neděli před zavíračkou, takže toho využíváme.

A hurá na poslední týden školy před prázdninami!

Školní party

Foto: Scarborough beach and Summer Fireworks, Kellie family

Drobná vsuvka. Album Kellie family je fotogalerie naši slovenské kamarádky, kde tedy mimo jejího výletu do Kings parku můžete vidět, jak vypadá takový dům a pořádek v průměrném australském domě (začátek a konec galerie). Jana měla tu čest tam více než měsíc bydlet. Za zmínku stojí, že mladé mamince, které málem vypadl hrudník z trička, je 17 let, což je tady relativně normální.

Tak co, jak se máte v Česku? Už tam máte sníh? No podle webkamer zjevně ne. Podle zpráv na internetu je naše země pořad stále stejný kocourkov. Ach jo. Každopádně tento blog není o filozofování o české politické situaci, ale spíše o tom, jak se máme v Austrálii, takže sem s novinkami a zážitky.

Samozřejmě chodíme poctivě do školy. Já si zatím držím sto procentní docházku a Peťula téměř sto procentní. Prostě studenti na plný pecky. Tento týden nám bylo řečeno, že 11.12., což je datum, kdy jsme naposledy před prázdninami ve škole máme další akci v Kings parku. Tentokrát bude program takový, že budeme zpívat nějaký vánoční nebo jiný crazy song. Každá třída si vybere jeden, který se naučí, vyberou se vhodné kostýmy a pak nás čeká přednes v parku. Nejlepší třída vyhrává. I když nemám ani tušení co. No jsme zvědav, jak to dopadne. Druhou asi takovou důležitější událostí je, že jsme se zapsali na vstupní test do FCE kurzu, který se píše 2.12. Tak doufám, že ho zvládneme a budeme moci od ledna studovat FCE, což je vlastně mezinárodně uznávaná cambridgská zkouška, která odpovídá úrovni více pokročilé angličtiny.

Tento čtvrtek jsme navštívili také školní party, která se konala v jednom z městských barů. Vstup byl v předprodeji dva dolary, což není zase až tak moc. V ceně bylo jídlo zdarma a levný alkohol. Za dva dolary tady nemůžete chtít zázraky, a proto jako jídlo byly neloupané arašídy, které byly nějakým způsobem solené a pak nám nosili takové chuťovky, spíše jednohubky, po kterých se vždy jen zaprášilo. Servírka donesla vždy jeden tác s jídlem a na ten se okamžitě všichni vrhli jako vosy na med. Jestli jste si mysleli, že jen Češi  jsou schopni se málem poprat o jídlo zadarmo, tak jste na omylu. Jak jde o jídlo, všechny národy jsou stejné a je jedno jestli to jsou třeba bohatí Švýcaři nebo relativně chudí Češi. My jsme se naštěstí těchto drobných bitev o kus žvance nemuseli účastnit, protože Peťula nám ještě před párty udělala večeři, takže jsme nebyli hladový jako ostatní. Čekali jsme, že za dva dolary to nebude velký raut.

Jste zvědaví, jestli tam měli i nějaký alkohol? Hloupá otázka. Samozřejmě ano a protože byl relativně levný, tak jsme konečně ochutnali… Teda jen pivo. A jak chutnalo? No řekl bych to asi takto, Češi buďme hrdí na naše pivo, protože není tuctové a má svou osobnost. V místním baru čepovali místní i mezinárodní piva. Z mezinárodních například Heineken a Stellu. Každopádně třetinka piva stála 3 dolary, což  je tady relativně dobrá cena. Normálně stojí půllitr piva v hospodě cca 10 dolarů. Já jsme chtěl ochutnat spíše místní piva, takže jsem zkusil například Tooheys new nebo Swan draught. Ptáte se na mé dojmy. No kdybych to měl shrnout, tak nic moc. Místní piva nemají pěnu. Co se týče chuti, tak pivo nemá žádnou výraznou chuť ani nějakou extra zlatavou barvu. Je víceméně jedno, kterou značku si koupíte, protože všechny chutnají stejně. Přišlo mě to jako kdybych si v Kauflandu koupil pivo za tři kačky. Kamarádka o těchto pivech myslím celkem trefně prohlásila, že ji to přijde jako když zapomněli vyčistit trubky a dochází sud. Takže piva tady nic moc.

Možná by bylo zajímavé napsat pár řádků o tom, jak se jednotlivé národy oblékají na párty. Kupodivu tady moc nefrčí rifle, které si myslím, Češi milují. Takže když jde typická australská čerstvě dospělá slečna na party, tak většinou si obléká spíše večerní šaty, vzdáleně podobné naším divadelním. I když ty naše večerní šaty jsou rozhodně luxusnější a kvalitnější. Korejci mají také své typické oblečení. U chlapů není nic neobvyklého, když mají na sobě růžové tričko nebo bundu a slečny nosí spíše šaty ve stylu country. Nejvíc provokativně se oblékají Brazilky, které často mají větší pozadí a bujné poprsí, což moc dobře vědí a nebojí se svou postavu zdůraznit. Na můj vkus někdy až moc. Někdy to vypadá, že musí odněkud něco vylétnout… Jedna Brazilka si třeba oblékla na párty takový kostýmek, který bych řekl, že se spíše hodí tak do hodiny aerobiku, než na školní akci. Na příští party třeba vezmeme foťák a nějaké lidi nafotíme. Teda samozřejmě s rozumem, aby mě Peťula pak nemlátila za to, že fotím cizí holky.

No abych nepsal jen o party, tak Peťula bohužel stále není úspěšná v hledání práce. Nemyslím si, že by to bylo v tom, že by se třeba nesnažila, to rozhodně ne. Už navštívila tolik restaurací a rozdala tolik životopisů, že to radši ani nechci počítat. Problém trošku je, že je tady prostě hodně Indů a Korejců, a když náhodou nějaký ten Korejec jede domů, tak místo logicky přenechá dalšímu Korejci. Je to prostě těžké a psychicky náročné, ale musíme bojovat dál a dál. Ono to chce i nějaké to štěstí, ale to bohužel stále, co se týče práce moc nemáme. V supermarketech na vybalování zboží upřednostňují australské teenagery, na úklid jsou tu buďto speciální firmy (hodně s Korejskými vlastníky) nebo v požadavcích je vlastní auto, dvouletá praxe v uklizení v Austrálii, atd.

Já teda dělám na stavbě u jednoho Čecha, který emigroval v 69 a žije tady nějakých více než dvacet let. Má dům blízko pláže a ten jeho současný mu nestačí (i když je to relativně velký dům na České poměry), a tak ho přistavuje na dvojnásobnou velikost. Bude mít nádherný výhled na oceán, nad kterým zapadá slunce. Vím, že to není zrovna nejlepší pro vylepšení angličtiny, ale jsme rádi, že aspoň já mám práci a podařilo se mi vydělat na čtrnáct dnů nájemného. Život je boj. A co tam dělám? Víceméně takového Ukrajince. Vykopej díru, ukliď bordel, přivez támhleto, atd. Často maluji pokoje, což mě naštěstí vždy bavilo, a myslím si, že jsem se v tom tady zlepšil, protože konečně umím malovat bez toho, aniž bych udělal extra velký nepořádek. Jo a víte jak se tady dělá linka? (Otázka pro zasvěcené). Mají tady takové speciální udělátko, které je obdélníkových rozměrů. Na jedné ploše je držátko a druhou se natírá. Jedna hrana má kolečka, které se nesmějí namočit do barvy a jezdíte s nimi po ploše, kterou nechcete zašpinit (například natíráte stěnu a jste u stropu, plochou s barvou jedete po okraji zdi a kolečka rolují po stropu). Snad jsem to napsal aspoň trošku srozumitelně.

Co dál? V sobotu jsme byli nejdříve nakupovat, protože už nám všechno došlo. V místních obchodech začíná předvánoční nákupní horečka a je to naprosto stejné, jako když jdete před Vánoci nakupovat třeba v sobotu do brněnské Olympie. Všude spousta lidí, otravných dětí (ty australské jsou extra oprsklé a rozmazlené, doma zjevně nepanuje žádná výchova), atd. Prostě to, co zrovna nemusím. Abychom si spravili náladu, tak jsme po obědě vyrazili na nejbližší pláž. Bylo tu docela teplo, cca 35 stupňů, ale na pláži moc teplo nebylo, protože tam foukal od oceánu poměrně svěží vítr. To mi samozřejmě nezabránilo v tom, abych vlezl do oceánu a nechal se zchladit vlnami, které tady byli na můj vkus relativně velké, a tak jsem vlezl jen na okraj. Na žádné plavání jsem si netroufnul. Pro Peťulu to bylo studené, ale taky jsem ji na chvíli vtáhl do vln.

Večer jsme se jeli podívat na ohňostroje, které otevírali letní sezónu v tom přístavu, kde jsme se byli podívat na podmořské akvárium. Ohňostroj byl docela pěkný (samozřejmě, že brněnský ohňostrůjný festival je na vyšší úrovni :-) ). Snad se mi podařilo nafotit pár pěkných fotek. Co nás zaujalo, že i po západu slunce, kdy se poměrně ochladí, pobíhali po pláži a v oceánu pořád nějaké malé děti, které plavky nějak extra neřešili a prostě ve vodě běhali v normálním oblečení za přihlížení rodičů.

A plány na neděli jsou jasné – dodělat resty ze školy a dohnat a předehnat! Půlku neděle už máme za sebou, takže než se nadějeme, zase tu bude pondělní budík a hurá do školy. Ale už nám zbývají jenom dva týdny do prázdnin a začne nám zase další měsíc – to to letí.

Máme se dobře a neztrácíme iluze o štěstí

Foto: Spring

Tak je tu zase neděle a čas shrnout celý minulý týden. Čím začít, asi nejprve školou. Peťula má za sebou první týden s novými učiteli a spolužáky a je maximálně spokojená. Je poznat, že ve vyšším levelu už se neučí tolik nové gramatiky a nových věcí, spíše se hodně mluví o všech možných tématech a “dopilovávají “ se mezery a opravují chybky. I se spolužáky se dá více bavit, protože to jsou většinou ti, kteří mluvit umějí a nemají tak hroznou výslovnost, jak tomu bylo v nižších úrovních. Vstávat na ráno se sice moc nechce, ale je to lepší než mít školu až odpoledne. Protože když třikrát týdně končíte ve 12 hodin, tak pak máte plno času do večera udělat spoustu věcí a užívat si třeba slunného počasí na pláži nebo pracovat.

Bohužel toho slunného počasí tento týden bylo hodně málo. Dva dny bylo tak škaredě, že jsme museli vytáhnout zpátky rifle a mikiny. Dva dny tu pršelo, často spíše lilo a foukal neskutečně silný vítr, skoro jako hurikán. Když tu prší, tak to není jako u nás – rovně, ale prší tu spíše ze stran, takže šance na promoknutí jsou opravdu veliké. Naštěstí od pátku se počasí vylepšilo a už tu máme zase kolem 24 stupňů a slunečno a počasí na příští týden slibuje opět vysoké teploty od 27 do 32 stupňů. Takže se zase zapotíme.

Určitě všichni čekají, jak nám to vyšlo s prací. Bohužel to tady není jednoduché a i když to vypadá na první pohled růžově, není to vždy tak. Peťula byla v pondělí v restauraci, kdy měla “trial”. Ujala se jí manažerka restaurace, která ji v rychlosti vysvětlila kde co je a pak tam měla dvacet minut pobíhat. I když z toho měla dobrý pocit a žádný průser neudělala, po dvaceti minutách ji bylo řečeno, že nemají čas ji všechno ukazovat a nepočítají s ní do budoucna. Což bylo velké zklamání. Ale musí se to překousnout a jít dál a obcházet další restaurace, kterých tu je hodně. Není to “závidihodná” situace a pokaždé se cítíme hodně blbě, i když už toho máme za sebou hodně. Musíme doufat, že snad někde řeknou i něco jiného, než my zavoláme – což ještě nikdo neudělal. Snad se štěstí unaví a vyjde to, co nejdříve.

Hlavní je, že aspoň Ondra vydělává peníze a už nám za čtyři dny vydělal skoro na 14 denní nájem. Není to sice lehká práce a nadře se, ale aspoň že zatím něco je a časem se snad najde něco lepšího. Pracuje podle toho, jak se domluví s majitelem. Tento týden byl úterý, pátek a celý víkend. Pomáhá se stavbou rodinného domku, kde se přistavují místnosti. Tento týden vozil barvy, trubky a další potřebné věci a maloval.

Tento víkend jsme nepodnikli žádný velký výlet. Fotky fotila akorát Peťula z její včerejší procházky v našem oblíbeném parku. Jako v Brně, tak i v Perthu mají vánoční stromeček na náměstí, ale tady je bohužel jenom umělý a symbolický. Všude panuje velké vánoční utrácení. My jsme naštěstí tohohle blázince ušetřeni.

Je to neskutečné, ale čeká nás už poslední listopadový víkend a do prázdnin nám zbývají už jen tři týdny. A jaké jsou naše plány na prázdniny? Sice si chceme užít sluníčka a radovánek na pláži a vyzkoušet třeba šnorchlování (když jsme zadarmo získali šnorchly), ale hlavním cílem je co nejvíce pracovat (snad bude kde) a vydělat penízky.

Podmořský svět

foto: BBQ and kangaroos, Aqwa

Minulou neděli jsme měli opět BBQ a kromě párků jsme měli i špízy, kuřecí maso a hamburgery. Ze začátku jsme byli ve složení dva Korejci a tři Češi a situace se nakonec nějak zvrhla a bylo nás tam více Čechů než Korejců, takže jsme moc dlouho anglicky nemluvili. S plnými žaludky jsme šli navštívit klokany na Heirisson Island. Tentokrát jsme neměli štěstí, nebyla tady paní, co je krmí, a tak jsme si klokany nemohli hladit. Důležité ale bylo, že Peťula jako správný agent je vypátrala v křoví. A tak jsme je pozorovali z dálky. Blíže jsme se raději nepřibližovali, protože by se mohli polekat a kdoví co by následovalo. Klokani nejsou rozhodně žádní andílci.

V pondělí jsme psali testy. Ondra měl těžší test a nikdo z jeho třídy dále nepostoupil. Takže pokračuje ve stejném složení třídy i se stejnou učitelkou na General English. Peťulina třída měla lehčí test, protože dobrali učebnici. Výsledky jsme se dozvěděli v úterý. Peťula a dalších pět lidí z její třídy postoupilo dále. Zbytek třídy (což tvořilo převážně Korejce, Thajec a Brazilec) byl naštvaný na učitele, že nepostoupili dále. Ale učitel to zase až tak ovlivnit nemůže – pouze boduje speaking (mluvení). Další části testu záleží na tom, jak to dotyčný napíše. A pravidla zní jasně, alespoň 75 % testu musí být OK a pak se postupuje výše. Od zítřka (pondělí) máme nové rozvrhy a nové elective, což jsou naše volitelné dovednosti (např. gramatika navíc, speaking, listening, writing, vaření apod.). Oba dva od zítřka máme školu dopoledne (takže už Peťula nebude moci vyspávat dopoledne) a dvakrát týdně i odpoledne. Do prázdnin nám chybí ještě měsíc školy – utíká nám to neskutečně rychle, ale to je jenom dobře.

Tento týden se nám podařilo nejen roznést další životopisy, ale oba dva jdeme příští týden na zkoušku do nové práce. Ondra jde v úterý jako pomocník na stavbě a Peťula jde v pondělí do restaurace jako servírka. Nebude to jednoduché, ale doufáme, že to dobře dopadne a budeme mít konečně nějakou práci. Začátky budou určitě kruté, jednak mluvit stále anglicky, ale také se učit nové věci. Už tento týden Peťula poctivě trénovala nošení tří talířů a naštěstí žádný nerozbila.

Díky neustálému střídání klimatizovaných prostorů a tepla venku jsme trošku nachlazení, hlavně Ondra. Takže víkend byl spíše na zotavení. V sobotu jsme navštívili Aqwa, což jsou akvária s podmořským světem. Byl to nádherný zážitek. Sice občas jsme se i divili, co všechno se dá najít pod hladinou oceánu, ale převážně to byla pastva pro oči. Viděli jsme kromě spousty rybiček všech velikostí a barev i chobotnici, korálové útesy, želvy, krokodýly, mořské koníky, žraloky, rejnoky, atd. Největší zážitek ale byl vidět na vlastní oči žraloky, vodní velké želvy, “pláštěnku” jak tomu Peťula říkala. Objekt byl rozdělen do několika částí, podle toho, odkud dané ryby byly. Takže tam bylo vždy akvárium pouze s pár vybranými rybami, což byl docela dobrý nápad, protože to nebylo přeplácané. Nejvíc nás asi zaujalo akvárium s medúzami, které byli nádherně nasvícené do různých barev. V podzemí byl vstup do takového kruhového tunelu, ve kterém byl jezdící pás. Tunel byl prosklený a všechny ty mořské příšery plavali přímo nad námi, takže jsme viděli třeba žraloka nebo rejnoka ani ne z půl metru. Škoda jen, že se nám fotky moc nevyvedly. Protože se nám to hodně líbilo, být součástí život pod vodou, jeli jsme dvakrát dokola a potom jsme všechny ty mořské příšerky ještě další chvíli pozorovali a fotili. Po prohlídce tohoto objektu jsme trošku znejistěli v koupání se v oceánu.

Dnes v neděli jsme vyvářeli oběd, učili se slovíčka a odpoledne jsme byli na trhu se zeleninou a ovocem. Už se nám tu blíží opět večer a konec víkendu. Bohužel tu nemáme v úterý žádný státní svátek, jak je tomu v Čechách, takže pěkně celý týden budeme chodit do školičky a snad i do práce.

Melbourne Cup a další novinky

foto: European BBQ

Přesně tak! První listopadový  týden utekl a v pondělí nás čeká další test našich anglických znalostí ve škole. Ondra by měl psát těžší test a Peťula lehčí, protože její třída už dobrala knížku a bylo by dobré, kdyby postoupili výše – což si většina přeje.

Úterý byl velmi důležitý den v celé Austrálii, protože byl Melbourne Cup. Což jsou závody na koních, něco jako naše Velká pardubická. Ale v Austrálii to všichni lidé prožívají více, než je tomu u nás. Už dopředu probíhají sázky, kdo vyhraje a všichni lidé se tento den dívají na televizi, v  Melbourne mají dokonce státní svátek a dámy i pánové nosí klobouky. Restaurace byly v tento den plné, byl to prostě jako hokejový svátek, když bylo Nagano a všichni to s napětím sledovali.

Ve škole probíhali také sázky. Každá třída si domluvila určitou částku, kterou každý vloží. Většinou to byly dva dolary. Pak si každý následně losoval z klobouku nějakého koně. V úterý ve 12 hodin se celá škola sešla v prostorách jídelny, televize jela na plné obrátky a každý napjatě sledoval, jestli jeho kůň vyhraje a on bude tím šťastlivcem, který shrábne všechny vsazené peníze ve třídě. Učitelé měli na hlavách zajímavé kloboučky, nejlepší a nejsrandovnější byl ale ředitel, který měl na hlavě slamák ovázaný šátkem. Škoda, že jsme neměli ve škole foťák, to by pobavilo asi každého.

Doma jsme ani jeden z nás nějaké závody koní nikdy neprožívali. Peťula se těšila, že nebude mít odpolední vyučování, ale hned byla vyvedena z omylu. Žádné dlouhé závody, dvě hodiny, jak jsme si mysleli, ale za pět minut bylo po všem. Ondra měl vsazeno na koně číslo 4 a Peťula na koně číslo 21 (to byl zase pech) a vyhrál kůň číslo 22, jehož jezdec se jmenoval Shocking. A bylo to opravdu šokující, protože se do čela dostal těsně před cílem. Všichni fandili, byl to opravdu zajímavý zážitek z Austrálie. Sázku vyhrál v Peťulině třídě učitel (kolem 25 dolarů) a v Ondrově třídě Švýcarka. To má někdo štěstí!

Co se týče práce, stále žádné novinky. I když tento týden Peťuli volala jedna paní a nakonec z toho vylezlo, že se jedná o telemarketing. Takže to Peťula odmítla. Snad přijdou brzy další nabídky, které už budeme moci přijmout a s chutí jít pracovat. Neustálé obíhání čehokoliv a hledání čehokoliv je opravdu hrozné.

A naše plány na víkend? Dnes – v sobotu – jsme se učili a Ondra pomáhal Pavlovi (majitel bytu) dávat do kupy skříň pro naši spolubydlící. Zítra půjdeme nejspíš na BBQ (grilování) s lidma ze školy do našeho oblíbeného Kings parku. Aspoň si zase trošku procvičíme AJ v praxi. A večer šprtat slovíčka a další věci. Bohužel slibované fotky od spolužáků se nám ještě nepodařilo získat, takže až později.

Spring Festival a Mandurah

Foto: Spring Festival, Mandurah

Tak už utekly dva měsíce od našeho příjezdu do Perthu. Utíká to jako voda! Máme se dobře, zvykly jsme si  maximálně a už nás nic neudivuje tolik, jako na začátku našeho pobytu. Akorát nás tu pěkně štvou místní zaměstnavatelé, kteří si pořád vymýšlí nějaké blbosti, co všechno musí mít člověk, který chce umývat aspoň blbé nádobí nebo uklízet. Ach jo, je to neuvěřitelné. Každopádně Ondra obešel autopůjčovny, já hotely, rozdáváme životopisy a doufáme, že je hned nehází do skartovačky a aspoň někdo se ozve. Jen tak se nedáme a chodíme pořád dál a dál, od baráku k baráku a snad se štěstí unaví a něco se urodí.

Tento pátek byla škola zavřená (malovalo se) a všechny třídy měli Spring Festival v Kings Parku. Každá třída měla trička ve stejné barvě a své jméno. Moje třída se jmenovala Red Cat (což je místní free autobus,  který jezdí po městě) a měli jsme červené trička. Ondrova třída měla zelená trička a jmenovali se Shrek. Učitelé pro nás připravili celkem deset různých her, např. házení koulí, skákání v pytlu, nošení vajíčka na lžičce, házená v sedě, trefit se do branky s Australským balónem, který není kulatý, criket, podlézání tyčky v rytmu hudby, oblékání si věcí na čas apod. Bylo to zábavné a vydařené odpoledne. Sluníčko konečně za celý týden pořádně vylezlo a dávalo nám zabrat. Než byly zahájené hry, tak učitelé ugrilovali párky, které byly společně s pečivem zdarma pro všechny. Bylo vidět, že jak jde o jídlo zdarma, tak jsou na tom všechny národy stejně. Nejen my, ale i Korejci a další národy si chodili přidávat. A překvapivě bylo párků pořád dost a dost. Škola asi nešetřila. Po obědě byly zahájené hry, kdy mezi sebou vždy bojovali dvě třídy. Vítězové dostali šampaňské a další cenou byly lízátka. Moje třída vyhrála jen čtyři hry a Ondrova tři. Předtím jsme měli dojednáno s učitelem, že pokud vyhrajeme, tak celý týden nebudou úkoly, ale bohužel se nám to nepodařilo. Tak uvidíme, jestli přitvrdí v úkolech nebo ne. Vystavili jsme zatím jenom pár fotek. Zbytek průběžně dodáme příští týden, až získáme další fotky od spolužáků. I když jsme měli tyto hry od 11 do 15 hodin, byly jsme po všem utahaní a zralí akorát do postele.

Počasí celý tento týden není moc slunečné. Stále je tu jaro, i když v pondělí a v úterý bylo pod mrakem a deštivo. Dnes pofukoval celkem studený větřík, ale přesto nás to neodradilo a podnikli jsme výlet za objevením Mandurahu. Jeli jsme sem vlakem necelou hodinku a místním free busem jsme se dostali do centra města. Bylo tu spoustu kanálů, kolem kterých byly samé luxusní domy a všude samé lodičky. Byl tu božský klid. Rozhodně je tahle odlehlá část Perthu ideální k bydlení pro rodiny. Byly jsme si omrknout, jak to tady vypadá ve dne. Na Vánoce máme v plánu se sem vydat znovu a na lodičce se za tmy projet osvícenými kanály. Hodně to tu připomínalo Benátky, i když tam jsme nikdy nebyly. Byl to příjemný výlet. Viděli jsme další pelikány, další zajímavé akční sochy a poznali další část Perthu. Navštívili jsme i místní informace pro turisty a nabrali si dalších plno letáčků s tipy na výlety – už abychom je mohli realizovat. Prošli jsme si místní přístav, kolem kterého je plno hotelů, restaurací a obchůdků pro turisty. Došli jsme i k jedné z pláží, kde byl nádherný písek. Naštěstí tu nebyly žádné mušle, tak nás to aspoň nelákalo sbírat další poklady oceánu.

V neděli plánujeme místo obědu jít dělat BBQ (grilování) do parku a odpoledne vyrazit na trhy (ovoce, zelenina) do Subiaca. Uvidíme, co tam bude za zázraky. Snad to bude stát za to.

Jo a ještě jsme zapomněli dodat, že máme nový nábytek. Tedy konkrétně nové postele s docela dobrým roštem. Nebojte, ty původní jsme nerozbily, ale prostě se tu jeden večer objevil majitel s novými a mi se samozřejmě nebránili. Jen pro upřesnění jsou to postele z Ikei. No a ještě máme z minulého týdne nové křesla a stoleček, takže už ten náš pokojík máme pomalu jako apartmán v hotelu.

Noční Perth

foto: Noční Perth, Rockingham

Tož je to opět tady. Neděle večer a čas na záznam do blogu. No čím začít. Tento týden se nic moc zvláštního neudálo. Ve škole je vše stejné a pořád pilně studujeme. Mě ve třídě v pátek končil jeden Brazilec. Jinak jedna z těch Japonek, které chodí stále v uniformě, dokonce minulý týden chodila s rouškou přes obličej a byla v tom i ve třídě. Teda ještě, že v té třídě nejsem, protože by mě to asi vadilo a nechtěl bych se s ní moc bavit. Nevím, jestli jsme to už náhodou nepsali dříve, ale třídy ve škole nemají venkovní okna, pouze okna do chodby, takže jsme tam jako v akvárku. No ale co, tady je to normální. Každá třída má klimatizaci, která tady není až tak domyšlená. Teda v mé třídě je to v pohodě, protože si klimatizaci můžeme zapnout a vypnout, kdy chceme. Hůře je na tom Peťula, protože v její třídě se zapíná klimatizace pro více učeben a musí být puštěna skoro pořád. Takže je tam jak v mrazáku. Radši nechci vědět, co v té klimatizaci bydlí, protože se nám v pátek stalo, že na stropě byl hrozně velký šváb. Fuj… No Thajec ho naštěstí odlovil a někam si ho odnesl. Tak doufám, že tam v pondělí nebude nějaká další havěť.

V pátek jsme se konečně odhodlali jít nafotit noční Perth, což si myslím, že se i povedlo. Nejdříve jsme před jedním mrakodrapem nafotili nasvícenou vodní kaskádu nebo co to je. Pak jsme upalovali dále do Kings parku, ze kterého je krásný výhled na Perth. Lépe řečeno na jeho malé centrum a břeh řeky, která ho lemuje. Na břehu jsou i dvě významné atrakce města, které jsou pěkně nasvícené. Je to takové obří kolo a velká věž, která funguje i jako rozhledna. No jelikož to byli naše první noční fotografie, tak se nám ze začátku moc nedařilo dělat dobré fotky, ale pak jsme neúspěchy prolomily a nafotily jsme celkem pěkné fotečky.

V sobotu jsme chtěli původně jít na pláž, ale nakonec jsme si to rozmysleli, protože když jsme ráno vykoukli ven, tak bylo po dlouhé době zataženo a foukal vítr. Takže jsme nakonec celou sobotu lenošili doma. Teda nejen lenošili, ale samozřejmě jsme i pilně studovali… V neděli se počasí již naštěstí umoudřilo a bylo opět něco přes třicet stupňů, takže jsme mohli jít konečně se trošku opálit na pláž. Nejdříve nás ale čekalo uklizení bytu, protože jsme měli tento týden službu. Uf, bylo to náročné. No každopádně za chvíli bylo hotovo a mohli jsme vyrazit na pláž. Rozhodli jsme se pro stejnou oblast jako minulý týden, ale na trošku jiné místo. Dnes s námi šla i jedna Slovenka, naše kolegyně ze studia. Na místě to nejdříve vypadalo trošku zoufale, protože bylo docela teplo a šli jsme po silnici, která vypadala, že nevede nikam. No naštěstí vedla někam a dovedla nás na pláž, která sice byla hrozně pěkná s průzračnou vodou, ale úplně liduprázdná. Za chvíli jsme pochopili také proč. Jakmile jsme se prošli pískem zvedlo se docela slušné hejno much, které se taky opalovalo na pláži a rozhodlo se nám dělat společnost. Takže jsme se dali do běhu, abychom jim utekli. Ve výsledku jsme došli až na místo, kde jsme byli minulý týden, kde jsme také zůstali. Bylo to tady ale jiné, nebylo už tolik mušlí a oceán rozhodně nebyl tak teplý. Každopádně mě osobně to nezabránilo tomu, abych se v něm aspoň na chvíli osvěžil a našel nějaké nové mušle. Hledání mušlí se později změnilo na menší Česko Slovenský souboj o to, kdo najde nejlepší mušli. Peťula vše hlídala z bezpečí vyhřáté pláže. Večer, když jsme dorazili zpět domů, tak jsem se díval, že jsme jak z nějaké reklamy na opalovací krém. Protože břicho mám celkem bílé a záda docela opálené (ne spálené). Takové jak předtím a potom. Závěr dne jsme strávili krátkým studiem a shlédnutím kvalitního vybraného filmu s ještě lepším hereckým obsazením, u kterého jsme málem usnuli .

První koupání v oceánu

Foto: Shoalwater beach, Czech BBQ

Týden opět utekl jako voda a zítra začíná další. Ve škole jsme se opět seznámili s novými tvářemi. Peťuli ve třídě přibylo pár lidí, kteří předtím studovali s Ondrem a nepostoupili výše. Ondra měl první týden nové učitele.

Peťula úplně zapomněla uvést, že máme ve škole nové Japonky, což by zase nebylo nic tak moc zvláštního,  kdyby nebyly tak “jedinečné”. Je jich něco kolem deseti a všechny nosí takovou pro nás srandovní uniformu. Jsou to bílé šaty, které mají takový “modrý brindák”. No i kdyby neměli tu uniformu, tak bychom je asi nepřehlédli, protože to jsou jediné studentky, které z autobusové zastávky utíkají do školy, aby tam byli včas. A taky jsou ve škole nejmladší, protože studují teprve střední školu.

Co se týká práce, stále hledáme a čekáme, až se někomu zalíbí náš životopis a odpoví nám. Když už to vypadá nadějně, tak si vymyslí další podmínky, např. na úklid výpis z trestního rejstříku, který se stejně vydává jenom v ČJ a ne v AJ, vlastní automobil apod. Netušili jsme, že to bude tak složité. Australani si nějak vymýšlí. Peťula začala obcházet hotely a hledat cleaning a Ondra bude zkoušet počítačové firmy. Tak snad se na nás brzy usměje štěstí a budeme mít o tuhle starost se sháněním práce méně.

Stále sledujeme počasí a novinky z ČR. Je to neuvěřitelné, že už u nás sněží a my tu začínáme mít pěkně teploučko. V sobotu jsme měli prvních 35 stupňů, takže jsme se ohřáli a vyšplouchali v oceánu. Tím, že jsme byli na pláži, tak nám ani nepřišlo, že je takové teplo. Vyzkoušeli jsme pláž v Rockinghamu. Předtím jsme si byli ve městě koupit čepice na hlavu, protože australské sluníčko je opravdu hodně silné. Obešli jsme pár obchodů a nakonec jsme si jako správní turisti koupili kšiltovku a klobouček s nápisy Perth a Austrálie v obchodě se suvenýry, kterých je tu několik.

Poprvé jsme šli bosky v písku a omývali si nohy v oceánu. Ondra přitom lovil mušle. Postupně jsme si sundávali oblečení a pak jsme zakotvili a šli vyzkoušet vodu na vlastní kůži. Nejdříve se osmělil Ondra a potom i já. Tato pláž byla na koupání lepší, než Scarborough, kterou máme kousek od bytu. Vlny zde nebyly tak velké a dalo se jít daleko od břehu. Voda byla dost průhledná, viděli jsme až na dno a lovili mušle, které jsou opravdu zajímavé a velké. Pláž je dobrá i na snorchling. Vyřádili jsme se tady pořádně. Postavili jsme si velký hrad z písku, ozdobili ho mušličkami a než jsme se stihli u něho vyfotit, tak přišla velká vlna a začal se nám hrad podmáčet. Než jsme se přesunuli dále, tak z hradu zbyla pouze malá hromádka. Došli jsme postupně k molu, nad kterým začal západ slunce a v dálce byl vidět Penguin island,  na který bychom se také někdy rádi podívali. V Rockinghamu nás zaujalo více míst, takže sem určitě ještě zavítáme. Při  zpáteční cestě vlakem přistoupili i “aborginsy”, což je něco jako u nás cikáni.

Nedělní oběd jsme vyřešili hromadným barbecue v blízkém parku se spolubydlícími. Sice už nebylo přes třicet stupňů, ale počasí bylo příjemné. Měli jsme párky a hamburgery, jablečný štrúdl a zkoušeli jsme i bramboráky. Bylo tu plno lidí, kteří měli nedělní piknik nebo také přijeli na BBQ. Přejedli jsme se všech dobrot tak, že teď ještě odfukujeme při nedělním odpoledním učení angličtiny a dělání úkolů do školy. Nedělní večer zakončíme půjčeným dvd a zítra zase huráá do školy.

Tento týden jsme se poprvé odhodlali jít běhat do místního parku. Sice jsme toho moc neuběhli, ale střídali jsme rychlou chůzi a pokusy o běh. Takových “běhuchtivých” lidí tu bylo více, takže no worry. Snad to bude lepší a lepší. Chybí nám tu spinning a naše kolečkové brusle. Nejlevnější činností je běh, který moc rádi nemáme, ale musíme se trošku pohybovat. Jinak v parku je pěkně živo. S jarem začínají labutě, kačeny a další podobná zvířata rodit potomky, takže tu bylo kromě hodně lidí i plno zvířat.

Novinky od protinožců

Foto: Barbecue, Joondalup

Tak máme za sebou poměrně náročný týden. Tedy nejtěžší bylo hned pondělí, kdy jsme psali test, který se tu píše každých pět týdnů a rozhoduje o tom, jestli se postoupí do vyšší úrovně nebo ne. Po našem first day (začátkem září) jsem se dostal do třídy, která již běžela pět týdnů a Peťula začínala ve třídě, která byla vytvořena, když jsme přijeli. Takže moje třída psala již druhý test – tedy po deseti týdnech. Ten byl kupodivu lehčí, než ten co psala Peťula. Je to asi z toho důvodu, že moje třída dobrala učebnici, tak nám  potřebují dát novou a tím pádem nás posunout na next level. Peťulina třída je teprve v půlce učebnice, tak se jich tolik zbavovat nepotřebují. A jak test dopadl? Podle toho, co jsem již naznačil, tak já postupuji do vyššího levelu a Peťula zůstává v současném. Otázkou je, jestli já jsem opravdu lepší a Peťula o něco horší, nebo je to tou rozdílnou náročností testu. Každopádně z mé třídy postoupila většina lidí. Snad až  na jednoho korejce a turka, který má teď prázdniny. Naopak u Peťuli postupují pouze tři lidi, a to jeden Čech a dva Korejci. Jinak od příštího týdne mám nový rozvrh. Budu chodit každé dopoledne do 11.45 hodin. To mám gramatiku a její procvičování. Dvakrát týdně mám na odpoledne (pondělí a středa), kdy mám “povinně volitelné” vyučování. Já jsem si vybral zaměření na gramatiku, abych ji neměl málo. Peťula má rozvrh podobný jako měla, takže má každý den na odpoledne gramatiku (12.30 – 15.45). Aby toho neměla málo, tak má samozřejmě také “povinně volitelné” vyučování dvakrát týdně a pro změnu dopoledne, kdy má také zaměření na gramatiku. No ale dost školy, další test nás čeká až za pět týdnů.

Nebo možná ještě zpět ke škole, tento týden už byl takový volnější po pondělním testu a v pátek obě třídy měli barbeque, což je vlastně grilování. To se dá dělat v téměř každém parku, kde jsou na to speciální mašinky. Jo a jsou zadarmo, nemusíte za to nic platit. Stačí jen přijít, přinést si své maso a můžete vesele grilovat. Něco takového by se mi líbilo i u nás v Česku. No je vidět, že naše třída měla učitelku, protože mi jsme již ve středu vytvářeli nákupní seznam a stanovili jsme si kdo vybere peníze a kdo půjde nakoupit, atd. Když jsme si psali nákupní seznam, tak se projevila trošku odlišnost národností. Hlavně Korejci mě přišlo, že vymýšlí hrozné kraviny. Já osobně jsem třeba navrhoval, že bychom mohli koupit kuřecí steaky, což neprošlo, protože Korejci vymysleli, že koupíme celé upečené kuře a akorát ho ohřejeme. No budiž. Pak na nákupním seznamu byly ještě grilovací párky, nějaké omáčky, “rohlíky”, chipsy a další nesmysly. Jedna Korejka dokonce vymyslela, že se koupí Choco cookies. No po vytvoření nákupní seznamu, jsem se rozhodl, že se radši nebudu účastnit nakupování. Zato Peťulina třída se o barbeque dozvěděla až ve čtvrtek a akorát vybrali peníze a pět dobrovolníků to šlo v pátek dopoledne nakoupit a víc se neřešilo. Jde vidět, že mají učitele, který vůbec nic neřeší do detailů.

V pátek, kdy tedy nastal den D, jsme místo školy, šli rovnou do pět minut vzdáleného Kings parku, o kterém jsme již psali dříve a šli jsme grilovat. Samotného grilování se chopili dva korejci. Samozřejmě byla to spolupráce mezinárodní, protože chudáci Korejci nevěděli, jak se pouští barbecue machine. No a tak přišel čas na nás na Čechy. No tedy na mne. Kdy jsem si přečetl návod (stiskni tlačítko a drž ho tak dlouho, než se rozsvítí zelené světlo) pro blbé a pustil jsem jim to. Jo a v pátek dopoledne se ještě šlo nakupovat. Tady bych jen zmínil takovou perličku, že Korejci nakoupili Chipsy a mimo jiné, jedny takové fakt “delikátní” – slané s octovou příchutí. Nebylo to dobré, ten ocet tam byl cítit. Nikomu to nechutnalo, nebo se k tomu aspoň nepřiznal. No a tak jsme to dali ochutnat naší učitelce, která prohlásila, že to je její neoblíbenější příchuť a celkem ráda si je vzala domů. Po grilování se naše třída šla projít po Kings parku, kde většina lidí byla teprve poprvé. My s Peťulou už po třetí. Pak jsme se vrátili na výchozí místo, kde jsme grilovali. Naše učitelka zavelela rozchod, pár lidí odvezla a pár lidí šlo zpět do školy. Já jsem říkal, že zůstanu v Kings parku, protože musím najít Peťulu. No Jana (moje spolužačka ze Slovenska) po chvilce zahlásila, že ji vidí. Peťula neměla nic lepšího na práci, než běhat s kamarády z její třídy po parku a hrát na schovávanou. To byl totiž stupidní nápad jejího učitele, který kromě “schovky” vymýšlel další hry, např. slepou bábu apod. Thai, což je Peťulin učitel na gramatiku a můj na konverzaci, tak nám vykládal, jak byl před deseti lety na čtyři měsíce v ČR a studoval na Karlově univerzitě. Česky uměl říct Ondrovo jméno (Ondřej) a pak pár důležitých frází: dvě piva, neumím česky, na zdraví a víc si nepamatuji. Ale celkem mu to šlo a bylo to legrační slyšet mluvit česky od cizince.

Jinak tento víkend jsme měli horší počasí. V sobotu jsme šli na výlet k jednomu jezeru. Když jsme vystoupily z vlaku, tak se nás hned ptali, jestli nepotřebujeme poradit, kam jít. Protože jsme vytáhli mapu a začali se dívat, jakým směrem máme jít. Ujmul se nás jeden starší pán, zaměstnanec místního dopravního podniku, který se nás ptal odkud jsme. Vysvětloval nám cestu k jezeru a když se mu zdálo, že jsme něco nepochopily, tak to řekl ve slovanském jazyku. Jeho výslovnost mi připomínala, jak kdyby byl někde z bývalé Jugoslávie, a taky že jo. Když jsem se ho zeptal odkud je, tak říkal, že ze Srbska. Dál jsem se ho tedy nevyptával, ale je možné, že sem prchnul, když měli v Jugoslávii válku. No každopádně nás tento starší pán nasměroval směrem k jezeru. Nejdříve jsme ale došli k místní univerzitě, před kterou byl takový menší park. Mě se líbil, protože tím parčíkem protékal potok, který byl tak pěkně spádovaný a končil v takovém větším jezírku. Vůbec si tady s těmi vodními prvky umí krásně vyhrát. Každopádně jsme s Peťulou prošli parčík a univerzitní areál, když nás překvapil místní déšť. Naše štěstí bylo, že jsme zrovna byli pod střechou, a tak jsme se rozhodli poobědvat. Asi za patnáct minut bylo po dešti a naše túra mohla pokračovat. Prošli jsme univerzitní areál a poté i policejní akademii. Pak jsme už začínali mít nějakou blbou náladu, že nemůže pořád najít to jezero, které je minimálně dvakrát tak velké, jak brněnská přehrada. Navíc nás neustále trápilo počasí. Sice nepršelo, ale bylo chvíli teplo, chvíli zima a vlhko. Když si člověk dá bundu, tak je mu chvíli dobře, pak za deset  minut vysvitne sluníčko a hned je zase docela takové to nepříjemné vlhké teplo. Fuj, to fakt nemám rád. No naštěstí nakonec jsme jezero našli. Vedla kolem něj taková pěkná cestička. Byl to nějaký místní regionální park. Kolem nás bylo plno barevných lučních květin. Jaké bylo naše překvapení, když na cestičce se najednou objevila buď fakt velká ještěrka nebo malý krokodýl. Nevím co to bylo a radši jsme to nezjišťovali. No samozřejmě jsme to aspoň vyfotili. Tohoto podivuhodného plaza, jsme již později bohužel neviděli – nebo spíš naštěstí. Za to jsme potkali nespočet místních želv. Ty australské mají velmi dlouhý krk a jsou poměrně velké. Z dálky vypadají jak miniaturní brontosaurus. Ale náš Krišpin je stejně nejhezčí.

Ještě máme před sebou zbytek neděle, ale žádné speciální plány nemáme. Já blbec, jsem řekl, že uvařím oběd, tak asi budu muset něco připálit a pak se musíme podívat na slovíčka. Na večer si možná uděláme krátkou procházku kolem místního jezera nebo se půjdeme podívat na pláž. Těšíme se na příští týden, kdy má být tepleji a tepleji. V sobotu nás čeká i první třicítka, ale těm dlouhodobým předpovědím se nedá věřit. Jestli chcete, navštivte předpověd počasí, abyste věděli, co nás čeká. Každopádně tu máme tepleji než v ČR.

Jsme rádi, že naše první pohledy dorazily do Čech a trvalo to jenom týden.

Pondělní test a pořád něco nového

Foto: Perth III, Labuti jezero

Již nás trápilo svědomí, že jsme dlouho nenapsali nic nového na blog, tak jsme se rozhodli to dnes dohnat. Co tedy nového? Dnes jsme psali test, na který jsme se přes víkend “poctivě” připravovali. Jednalo se o test, který nás může z Lower Intermediate poslat dále do Intermediate. No jsme velmi zvědaví, jak dopadne. Každý jsme měli jinou verzi. Já jsem měl nejdříve Listening, což je poslech, na základě kterého jsme vybírali správnou odpověď. Potom jsem měl writing, tedy psaní. Měl jsme psát nějakému kamarádovi o Perthu, pak o studiu na škole a co se mi tady líbí a nelíbí. Další část byla reading, což vlastně bylo čtení textu a výběr správných odpovědí. Nakonec nás čekala gramatika a slovíčka, které jsme doplňovali do testu. Výsledky se dozvíme zítra, tedy v úterý, takže jsme moc zvědaví, jak to dopadlo. Jo a ještě vlastně jedna část byla speaking, tedy mluvení, ale to jsem si odbyl minulý týden, když jsem měl prezentaci o ČR.

Peťula měla odlišný test, který se podobal našemu vstupnímu testu. První část se týkala doplňování gramatiky a slovíček, potom následovala část popisu apartmánu, ve kterém bydlíme v Perthu, popř. v jakém domě bychom chtěli v budoucnu bydlet. Poslední částí byl speaking. Thai, náš učitel, si nás volal po dvojicích a ptal se co jsme dělali o víkendu, co můžeme říci o naší zemi, jestli je pro nás život v Perthu dražší nebo levnější, než v naší zemi a poslední částí mluvení byl popis obrázku, který jsme dostali. Nejhorší částí pro mě byla ta gramatická. Jinak ve škole přibyli noví spolužáci, většinou Korejci, ale přiletěla i další várka teenagerů z Čech a Ondra má ve třídě Slovenku, se kterou se bavíme.

Ptáte se, co jsme dělali minulý týden mimo toho, že jsme šprtali? Ve středu jsme se byli podívat v jednom krásném parku, který máme hned u školy. Je to vlastně taková kaskáda tří jezírek, kde vždy z každého utíká voda menším vodopádem, která pokračuje takovým klidným potůčkem do dalšího jezírka. Je to taková super oáza klidu uprostřed města. No i když tady spíše jeden z mnoha parků, ale co bychom za něj dali v Brně. Pak jsme pokračovali do města, kde si Peťula chtěla vyfotit nějaké krásné kostely, na které jsme dříve narazili a taky můj kostel, tedy Andrew’s church. Dokonce jsme našli i plno soch klokanů, tak jsme se s nimi vyfotili. Z těchto klokanů jsme strach neměli, ale moc jsme se k nim netulili, protože byli studení. V neděli jsme si udělali menší procházku kolem Monger Lake, které je kousek od našeho bytu. Byli jsme tady naposledy, když jsme měli náš první týden v Perthu. Tenkrát nám procházku kazil déšť, a i když včera taky bylo zamračeno, bylo to lepší. Park je pořád plný sportu chtivých lidí, ale jejich běh je kolikrát hodně směšný. Překvapilo nás jezero plné černých labutí, a tak jsme naše fotky z této procházky nazvali labutí jezero. V parku jsme našli i místní grily, které může každý zadarmo použít a udělat si nedělní piknik a ugrilovat si své maso nebo párky. Tady se tomu říká barbeque, na které se chystáme příští víkend. Je to tady dost populární. U nás by to asi tak dlouho nevydrželo a někdo to zničil.

V týdnu jsme zkusili poslat první pohledy do ČR, tak uvidíme, kdy dorazí. Poprvé jsme navštívili místní poštu, která je úplně odlišná, než jaké známe od nás. Pošta nám hodně připomínala spíše obchod, kde byly regály s papírenskými potřebami (kalendáře, diáře, obálky, papíry, přání k jmeninám apod.) a potom několik pultíků s ochotnými “pošťačkami”, kde se podávali dopisy, balíky nebo se platilo za vybrané zboží. Nikde žádné plexisklo, normální komunikace mezi “čtyřma očima.” U každého pultíku měla paní “pošťačka” pouze váhu a počítač. Připomínalo to pokladnu v obchodě, žádné extra přepážky. Bylo to pro nás dost zajímavé a netradiční. Každopádně příjemnější než u nás.

Počasí se nám tu začíná zlepšovat, je tu teplé jaro a teploty se pohybují kolem 22 stupňů. Těšíme se na víkend a plánujeme výlety. Mimo toho musíme aktivněji začít vyhledávat práci.

Západ slunce

Foto: Sunset

Nedělní dopoledne jsme začali učením angličtiny v posteli. Na oběd nám vařila naše spolubydlící Markéta “lazaně”, jo kdyby to takhle bylo pořád, to by se nám líbilo. Na oplátku budeme nějakou specialitku vařit příští týden my, ale ještě musíme vymyslet co.

Z internetu jsme si zjistili, že západ slunce je v 18.15 hodin. Proto jsme po čtvrté hodině jeli směr Scarborough beach. Protože bylo i dneska krásné slunečné počasí, na pláži bylo plno lidí a první nadšenci, kteří se koupali ve vlnách zatím dost studeného oceánu. I přesto, že nefoukal vítr, vlny byly obrovské a na pláži byly cedule se zákazem koupání. Procházeli jsme se kolem pláže a nasbírali si zase další mušličky. Sluníčko se krásně odráželo ve vlnách oceánu. Čím jsme šli dál od “hlavní” pláže, tak bylo méně a méně lidí. Na chvíli jsme si sedli a jen tak se dívali na rozbouřený oceán, svítící slunce, modrou oblohu, bylo to super odreagování. Neodolali jsme ani jemnému písku a Peťula si dokonce začala stavět “malý” hrádek z písku, který ozdobila mušličkami. Asi se opět vracíme do dětských let.

Naši odpolední procházku jsme zakončili pohledem na západ slunce, který začal kolem 18 hodiny a byl to nepopsatelný a nezapomenutelný zážitek. Pastva pro oči, spousta nádherných barev. Jak slunce zapadlo, cca za 20 minut, byla pláž téměř vylidněná, ochladilo se a setmělo. Z dálky jsme ještě pozorovali hučící oceán a červánkovou oblohu. Udělali jsme i pár společných fotek na samospoušť, při kterých jsme se pořádně zasmáli. Nejdříve jsem začal padat já a pak zase Peťula, takže jsme na fotkách vysmátí jak teenageři. Když jsme si doma při večeři pouštěli fotky na počítači, smáli jsme se tomu znovu. Při zpáteční cestě “domů” jsme viděli i pár hvězd na obloze a měsíček.

Krásně načatý večer zakončujeme dopíjením krabicového vína a sledováním Jamese Bonda v angličtině. Zítra už má pršet podle předpovědi, takže využijeme volný den k učení a dohánění věcí do školy, která nás čeká už od úterý. Utíká to jako voda.