Poslední dny v Perthu a Hong Kong

Foto: Hong Kong

Je čas napsat posledních pár článků, abychom mohli náš blog uložit k věčnému odpočinku a nechat usnout v propadlišti internetových dějin, což je na jednu stranu jistě smutné na druhou stranu, jak se říká, v nejlepším se má přestat. Co se tedy ony osudové poslední dny událo?

Jak již bylo uvedeno v předchozím článku, který se věnoval našemu cestování, závěr našeho pobytu jsme netrávili v bytě na Glendalough, ale museli jsme se přestěhovat do apartmánového domu, tedy novějšího paneláku, který byl umístěn blíže středu města, což se ukázalo jako výhoda v tom smyslu, že jsme mohli využívat dopravu zdarma, jak mistní Yellow Cat bus, tak vlaky do centra jezdí zdarma. Zpět k tomu důležitému, neděli a pondělí, možná i v úterý jsme nakupovali suvenýry pro naše rodiny a kamarády v ČR. Poměrně hodně jsme jich nakoupili ve Fremantlu v přístavním tržišti, kde místní Thajci prodávali “High Quality Souvenirs”, tak doufám, že aspoň pár jich chvíli vydrží. Nakoupili jsme toho docela dost. Například molitanové hrníčky, do kterých lze dát plechovku od piva nebo třetinkovou skleničku. Pomoci tohoto udělátka by pivo mělo vydržet déle chladné. Pak jsme neodolali nákupu různých přívěšků, tužtiček a podobných důležitých věcí. Pro sebe jsme si koupili takovou speciální násadu na láhve od vína pro snazší nalévání, když už v Česku nebudeme pít australské krabíčáky, skleničky na panáky s motivy austrálie, atd.

Mimo nakupováni suvenýru byla Peťulka s Janou jeden den oběhnout místní Outlet centrum a nakoupit si nějaké ty australské hadříky a taky sandálky, kterých prý v Česku není takový výběr. Mne asi nejvíc zaujala kšiltovka, kterou jsem se rozhodnul, že chci taky. V obchodě jsme ale zjistili, že mám moc šišatou hlavu a tak jsme vybrali klobouček za patnáct dolarů a to ještě od QuickSilver.

Samozřejmě jsme jen nenakupovali, ale také jsme si byli prohlédnout nádherné okolí našeho apartmánu, které bylo nově opravené a byl zde vybudován umělý kanál, který se vléval do kousek vzdálené řeky. Kolem “kanálku” byly fontány, most a hlavně krásné baráky nejspíše hodně bohatých Australanů nebo restaurace a podobné služby. Líbilo se nám okolí i vzdálenost našeho posledního bydliště v Perthu. Kromě toho, že jsme se několikrát zkoušeli balit, třídit věci, které tam necháme a převažovat naše zavazadla, tak nastal i čas loučení se všemi kamarády. Nebylo to lehké, ale trošku rozptýlení nám každý večer zajišťovali nová česká banda spolubydlících, kde bylo nespočet večírků. A tak jsme se rozloučili s Helenou a její super rodinkou, kdy jsme si udělali rozlučkový piknik na dětském hřišti poblíž našeho “nového” bydliště. Bylo pro mě překvapení vidět už sedící věčně usměvavou Lunu a andílka Zizou, kteří na mě (samozřejmě i s mamčou a taťkem) vždycky přenesli svoji pohodu a přivedli na jiné myšlenky. Ještě ale, že existuje ten internet a budu je moct sledovat na fotkách.

Další rozlučka nás čekala s našimi nejlepšími spolubydlícími v Glendalough. Zilvarovci byli unaveni z práce, a tak jsme jen chvilku poseděli a naši předposlední celodenní akci s vínem jsme už neopakovali. Ale i tak to bylo super si s nimi ještě poklábosit a mimo jiné i zjistit, jak se jim žije s Thajci a Francouzem. Dokonce jsme i nakoukli do “našeho” bývalého pokoje, kde jsme bydleli těch deset měsíců. Už to ale nebyl náš naklizený pokoj. Poslední víkend v neděli nás čekalo poslední české BBQ, kde jsme poznali i “čerstvé nováčky v Perthu” Valachy s domácí slivovicí. Mimo to jsme se mohli dozvědět pár střípků od Petra, který procestoval celou Austrálii i Tasmánii, která mu přišla nejhezčí.

Pomalu se nám blížil náš den odletu, kdy jsme si poslední hodinky zkracovali sledováním Bobulí 2 a posledním předáním bytu a poděkováním Dagmar, která nám vždy vycházela vstříc a sehnala i poslední ubytování. Uteklo to tak rychle, že jsme ani nestačili moc stresovat a byli jsme před letištěm v Perthu. Byl to divný pocit, protože nám přišlo, že jsme teprve před pár měsíci přiletěli. Ještě jsme si převážili na letišti kufry, než jsme je odevzdali, abysme se uklidnili, že jsme v limitu 40 kg na oba. Byli jsme na letišti o tři hodiny dříve a letadlo nám letělo pět minut po půlnoci z Perthu. Mysleli jsme si, jak dlouho tam budeme čekat, ale překvapivě i kontroly při odletu z Austrálie jsou celkem zdlouhavé a poctivé. Z našeho příručního zavazadla jsme museli vyhodit ještě zavřenou vegemite a burákové máslo, což mělo být na ochutnání do ČR. Opět jsme procházeli několika kontrolami našich příručních zavazadel i nás samotných, dostali jsme do pasu razítko, že odlétáme z Perthu a v samotné hale před odletem jsme čekali necelé dvě hodinky. Utíkalo to rychle i díky internetu, který byl k dispozici. A tak jsme mohli ještě nastudovat to, co nám za těch pět týdnů cestování a posledního pobytu v Perthu uteklo.

A je to tady. Sedíme v letadle, vzlétli jsme a díváme se na ty světýlka ve tmě. Jenže je to jiné než před rokem. Když jsme přilétali, nevěděli jsme, do čeho jdeme. Ale teď přesně poznáváme ulice v centru města, řeku Swan River a díváme se i na ty dva jediné paneláky v Glendalough, kde jsme bydleli. Tak tak jsme zakápli slzičku a v duchu se rozloučili s Austrálie. Jakoby se pomale zaklapla jedna kapitola našeho života, ale jak se říká “Něco končí a něco dalšího začíná.”

Osmi hodinový let do Hong Kongu utekl rychle bez nějakých větších turbulencí a komplikací. Vychutnali jsme si jídlo, které se skládalo ze zeleninového salátu se šunkou, zákusku, housky s máslem a marmeládou, hlavního chodu (kuřecí maso s rýží nebo hovězí s bramborem), čaje či kávy a dalšího nápoje dle vlastního výběru. Na dostatek jídla jsme si nemohli stěžovat, najedli jsme se vždycky dobře a dost. Před sebou jsme měli opět televizi, kde jsme mohli kromě mapy, kde aktuálně letíme, vidět i další informace o letu, pustit si hudbu, filmy, seriály atd. Kromě toho jsme dostali i deku a půlku letu jsme prospali. K ránu jsme se nasnídali v letadle a kolem 7 hodiny jsme přistávali v Hong Kongu. Tady jsme si vyzvedli kufry, uložili je do úschovny na letišti, převlékli se do kraťasů a letního oblečení a pouze s tím nejnutnějším jsme se vydali do víru velkoměsta. Ještě předtím se šel Ondra pozeptat do infocetra o dopravě v Hong Kongu a vyměnili jsme peníze. To byla ale rána, když jsme vylezli z klimatizovaného letiště ven. Polilo nás ihned horko a začali jsme se potit a to jsme teprve čekali na patrový autobus. Bylo neskutečné vedro, něco jako v sauně, kde se téměř nedá dýchat a člověk se potí jen při drobné chůzi či stání. Mysleli jsme, že nás ta vlhkost zabije a nezvládneme to, zvláště když jsme čekali cca přes půl hodinky frontu na lístky na lanovku vedoucí k obrovské soše Budhy. Cesta opět neklimatizovanou lanovkou byla cca čtvrt hodinky a mohli jsme kromě oceánu, letiště a dalších pár budov Hong Kongu zahaleného ve smogu vidět i zelené kopečky a vodopád. První naše kroky v malém městečku, nad kterým byla socha Budhy, směřovali se najezt a hlavně napít. Pro nás Čechy je Hong Kong levné město, což napovídá i kurz 2,5 Kč/HD. Zdolat těch několik schodů a dostat se k tomu “pánovi, který se na nás celou dobu dívá” byl také téměř nadlidský výkon v tom hrozném dusnu. Ale zvládli jsme to.

Od Budhy a procházky celého městečka pod ním, jsme se přesunuli klimatizovaným metrem do centra města. Tady nás překvapily plné ulice malých lidiček, kteří se nám stále pletli pod nohama, bambusové lešení, plno malých okýnek na místních panelákách, obrovské mrakodrapy, plno reklam, troubících aut a celkově to vypadalo jako jeden velký chaos. Po dalším přesunutí metrem jsme se dostali do tzv. business centra, kde jsme se projeli na nejdelší eskalátorové soustavě na světě a vyfotili si ty davy lidí, “šaliny”, které vypadali jako patrové pojizdné krabice (a dokonce bez výplně v oknech), červené taxíky a velké reklamy pěkně z nadchodu. Vyjeli jsme si jenom do sedmého patra velkého mrakodrapu a na semaforech jsme se snažili rychle uniknout Arabům, kteří se stále vnucovali a nabízeli nám cokoliv  k prodeji. Blížil se podvečer a protože jsme byli už hodně unavení, dali jsme si pauzu v místním Mc Donaldu. Raději jsme neriskovali a nekupovali si jejich místní speciality, abychom nemuseli naše putování zakončit předčasně.

Poslední zastávkou v Hong Kongu byl Star of Avenue, neboli Chodník filmové slávy. Mrakodrapy začínali pomale zářit barevnými světly, na řece se proháněli lodě různých tvarů a všude bylo opět plno lidí, kteří se stejně jako my procházeli slavným pobřežím a čekali na laserovou noční show, která měla za hodinku začít. Ale co čert nechtěl, kromě svítících mrakodrapů začala hrozit bouřka a spustil se velký liják. Bohužel bouřka ani déšť neustupovali, a tak jsme slavnou laserovou show ani svítící reklamy a celkově noční Hong Kong, kdy je vše nejkrásnější, neviděli. Na druhou stranu, už tak jsme toho měli plné oči a byli jsme hodně unavení. A tak jsme dojeli na letiště. Trošku nás provázeli obavy, aby nebylo zavřené, protože po půlnoci už žádné lety nebyly. Ale opak byl pravdou. Hong Kongské letiště je velké a prostorné, takže kromě nás zde bylo plno dalších lidí, kteří také spali na sedačkách nebo surfovali na bezdrátovém internetu a krátili si čas do ranních letů. I náš dvanáctihodinový let do Londýna byl až v 10 hodin ráno. Po sedmé hodině ranní jsme znovu prošli check-in, zbavili se kufrů, prošli kontrolami a imigračním a dali si snídani v dalším fast foodu před odletem. Poslední hodinu, kdy jsme mohli sledovat naše letadlo Cathay Pacific přímo z okna, si moc nepamatuji, protože jsem spala už na sedačkách před bránou k letadlu. I při samotném vzletu mě opět klimbala hlava a celkově jsem ten obávaný dlouhý let zvládla bez problému. Vždy jsem se vzbudila pouze na jídlo, maximálně se hodinku podívala na nějaký film, jinak jsem pořád spala. Ondra se celkem držel a díval se na filmy.

V Londýně jsme se přesouvali z jedné letištní plochy na jinou a celkově jsme zde čekali pouze hodinku. Už jsme cítili, že jsme skoro doma. Let z Londýna do Prahy společností British Airways byl pouze hodinu. Jen jsme vzlétli, dostali pouze malou sušenku a pití a už jsme přistávali v Praze, kde nás překvapilo, že žádné kontroly už nebyly. Pouze jsme museli na imigrační bránu, kde ve frontě vedle nás pan celník zavřel okýnko a řekl typickou českou úřednickou větu “Přejděte si vedle”. Jen nám zacukali koutky a někdo jiný řekl za nás, “no jo, jsme doma.” Celkově nám v uších i na jazyku ještě zněla angličtina a najednou všude tolik češtiny. Bylo to pro nás nezvyklé. Kufry s námi docestovali a tak už jen poslední dveře a huráá, vidíme Ondrovy rodiče, kteří si nás přijeli vyzvednout.

Sice jsme byli unaveni, ale vnímali jsme po cestě, jak je vše jiné, ujídali pravých českých rohlíčků se salámem a tvrdým sýrem, prokládané trubičkami a těšili se na postel. Předtím jsme ale museli ještě dát po kalíšku a zapít náš přílet do ČR a pak otevřít dveře našeho bytečku, kde nás vše mile překvapilo. Rodičové nám hezky uklidili, setřeli vrstvy prachu, vyprali povlečení, naplnili ledničku a na stůl do vázy koupili slunečnice. Cítili jsme se hodně dobře, protože jsme byli doma. A něco jen tak pro zasmání: po tom roce, kdy jsem měla k dispozici pouze slabou peřinu, popř. deku v chladnějších dnech, mě moje peřina přišla těžká jako duchna. :-)

Druhý den po příjezdu jsme se vybalili, poletovali bytem a dívali se do všech skříní kde co máme, protože člověk ledacos zapomene :-) a pak už byly jenom dny vítání s nejbližšími. A co aklimatizace? Myslím, že déle jak týden nám to netrvalo a bylo to překvapivě rychlá adaptace. První dny nám přišlo všechno jiné, hodně jsme srovnávali, ale teď, po třinácti dnech jsme se vším srovnaní. :-) Teď ještě najít práci a začít další kapitoly našeho života.

A shrnutí: Austrálie – ta nejlepší volba, nikdy nezapomeneme, vzpomínky a plno fotek zůstává s námi dál!!!

Vracíme se zpět do Perthu 3 – Karijini NP, outback

Foto: den 30 – Fortescue Falls, Kalamina Gorge den 31 – Joffre Falls a Knox lookout, Weano, Oxer a Junction Pool, Opoustime Karijini, den 32 – camp, Newman, Meekathara den 33 – Cue, Mount Magnet, den 34 – Norham, Perth, den 35 – Stehovani,

Poslední týden našeho cestování jsme začali v Karijini NP, kde jsme strávili dva dny. Tento park je druhým největším v Západní Austrálii a je stále ve vlastnictví Aborginců. To dosvědčovaly i paní ve visitor centru, které byly Aborginky. První den, tj. v pondělí, jsme navštívili Dales recreation area. Byl to okruh, kdy jsme šli nejdříve po vrcholku jedné skály a mohli se kochat výhledem do okolí, na Fortescue Falls a hlavně jsme obdivovali tu barevnost – oranžové skály a kameny, pěkná stříbrná, oranžová i sem tam zelená tráva – to vše nám dodávalo energii a náš tříhodinový pochod nám utekl a bavil nás. Jeden z dalších lookoutů byl i Circular Pool, který z vrchu vypadal dost tmavě. Ale když jsme sestoupili k němu, bylo to super. Krásně čistá tmavě modrá voda, skály porostlé zelenými rostlinkami a menší vodopádky ze skály. Působilo to na nás jako oáza pohody. Sice zde nesvítilo sluníčko, ale zato ten čistý vlhký vzdoušek byl hodně příjemný. Jako “kamzíci” jsme pokračovali dále a lezli podél skal či skákali po kamenech, až jsme došli k Fortescue Falls, vylezli až k jeho prameni a omrkli i Feri Pool, kde se dalo vykoupat.

Po rychlém obídku jsme se vydali po nezpevněné cestě ke Kalamina Gorge, kde jsme si udělali procházku k vodopádu a poté kolem řeky, kde moc vody nebylo. Bylo to více dobrodružnější, protože jsme cestu volili po té straně řeky, kde se dalo. Před západem slunce jsme si umyli špinavé nohy a zalezli do našeho pojizdného bytu v campu na místě Dingo 66. V noci nám svítil měsíc jako blázen a bylo pěkné chladno. A tak jsme se zase začali balit do teplých dek a čepic.

Druhý den jsme v Karijini NP navštívili Weano recreation area. Vstávali jsme schválně v 7 hodin, abychom na 8 hodinu stihli sprchu v informačním centru. Jenže jsme zjistili, že otevírají až od 9 hodin, a tak jsme s dalšími zájemci o sprchu či záchod “klepali” kosu v autě. Jakmile jsme se osvěžili a uvedli do “normálu”, tak jsme se po nezpevněné cestě “dokotrckali” na Joffre Falls Lookout, kde nás zklamal vodopád skoro bez vody, zato Knox Lookout neměl chybu. Pak jsme ale pokračovali k Weano Gorge, což byl náš hlavní cíl dne. Cesta byla však horší a horší, plno kamenů, auto drnčelo, skákalo a  nejhorší bylo, že se nedalo kam uhnout, nikde nic lepšího nebylo. A takhle 40 km/h jsme ujeli přes 30 km. Není divu, že Ondra byl z cesty naštvaný, protože konec stále nikde. Jak jsme se dočkali, tak jsme si na místě vybrali tu nejtěžší trasu klasifikovanou pětkou. Začátek nebyl složitý, slézt po žebříku a pak po kamenech ze skály. Trasa pokračovala údolím kolem řeky, kde to začínalo být stále složitější a dobrodružnější. Došli jsme k řece, kde byly pouze dvě možnosti. Buďto ji přebrodit v ledové vodě nebo lézt podél skály na druhý konec, což jsme zvolili. Samozřejmě, že jsem se bála, ale nic jiného mi nezbývalo, než opatrně lézt a následovat Ondry. V duchu mi zněla otázka: Co mě ještě čeká? a kdy bude konec? Postupně jsme došli k úzké soutěsce, kterou jsme také překonali a dostali se k části Amphitheatre, kde byl menší vodopád a velká skála. Tady jsem skončila, protože další cesta se nazývala Spider Walk a muselo se lézt opravdu jako pavouk s rozkročenýma nohama podél dvou skal nad řekou (viz.fotka). Ondra tuto překážku překonal a nafotil mi krásné vodopády, pool a jeskyni, která se za tímto rohem nacházela. Nejhorší bylo, že tuhle dobrodružnou cestu jsme museli překonat znovu nazpátek. Jak jsem byla ráda, když jsme bez zranění “vyfuněli” poslední výstup na parkoviště, kde jsme si za odměnu dopřáli oběd.

Také jsme v parku byli svědky, jak ranger (správce parku) vyhodil dva podnapilé chlapíky (Francouze), kteří si i přes zákaz udělali ohýnek. A tak je bez milosti vykázal z parku. Poslední, co jsme v Karijini navštívili byly dva výhledy na Junction Pool a Oxer Lookout. Plánovaná byla i trasa nazvaná Weano Gorge, ale nakonec jsme došli pouze k první vodní kaskádě a dále už nepokračovali, protože by nás čekalo podobné dobrodružství spočívající v lezení podél skal. Karijini byl nádherný park, ale těch plno kilometrů po nezpevněné cestě bylo strašných.

Další dva dny jsme strávili v outbacku, kdy jsme projeli pár opravdu malých městeček, kde byly většinou základní obchody nebo jeden se vším, benzínka, pošta, někde i koupaliště. Ve většině z těchto měst žijí převážně Aborginci a v této oblasti je krajina celkem nudná, občas i zničená těžbou minerálů nebo zemního plynu. Prvně jsme navštívili Newman, který měl 7000 obyvatel. Zde bylo pěkné visitor centre, odkud se pořádají výpravy do nedaleko vzdáleného lomu. Bylo to jedno z mála visitor center, kde kromě suvenýrů propagovaly i výrobky z bižuterie, mýdla apod. které se v této oblasti přímo vyrábí. Také se nám líbilo muzeum, kde jsme mohli vidět nákladní auto a jeřáb, které se v lomu používají a jsou opravdu obrovské. Vypadali jsme vedle nich jako skřítci. Meekathara bylo ještě daleko menší městečko, kde se nám nelíbili ani domky, které byly převážně dřevěné, uměle vsazené podél silnice. Místní řeka, kolem které byla vybudovaná naučná stezka, kde byly popsané významné historické budovy, které v daných místech stály. V 1. sv. válce zde byla vybudována velká přistávací letecká rampa, která je dlouhá kolem 2181 m. Proto je toto místo stále středem mezipřistání letadel. Na konci města byl i vytěžený lom, kde jsme si vzali alespoň malý zelený kamínek.

Co ještě nám přišlo jiné? Na silnici jsme se už nepotkávali a nezdravili s turisty, ale projíždělo zde ve dne i v noci plno roadtrainů, což jsou velké náklaďáky většinou se dvěma dlouhými přívěsy. A tak to kolem silnice kolikrát vypadalo jako hřbitov, zase plno mrtvých klokanů a dokonce i krav. Cue byla spíše vesnička, a tak jsme od toho moc nečekali, ale jak to tak bývá, překvapily nás historické budovy pošty, policie a obchůdků, které už většinou zkrachovaly. Větší zastávku jsme si dali v Mt. Magnet, které je pověstné jako naleziště zlata, po kterém jsme se však “nepídili.” Zato jsme se jeli podívat na aktivní doly, skálu a pískovcové oranžové skály nazvané Amphiteatre, zbytky bývalé vlakové stanice a městečka a tourist drive jsme zakončili u The Granites, což bylo několik pískovcových kamenů. Našly jsme i jeden, který měl díru, jejímž otvorem Ondra bez váhání prostrčil hlavu. Posledním našim nocovištěm v outbacku a méně než 650 km od Perthu bylo odpočívadlo u Mt. Gibson. Protože rána v posledním týdnu byly chladné, po snídani, kdy jsme vylezli ze spacáků, jsme pouze přemístili věci do kufru a teprve po pár ujetých km, až se auto zahřálo a my jsme také “rozmrzli”, tak jsme se převlékali a čistili si zuby. Už jsme se celkem těšili na spaní v posteli a vyhřátý byt. Naštěstí jsme už věděli, že ubytování v Perthu nám klaplo na Regale.

V pátek se na nás usmálo štěstí a kromě toho, že jsme na jedné benzínce měli sprchu zadarmo, za kterou se normálně platí 2 dolary za osobu, tak jsme projížděli většími městy, kde jsme měli i signál. Byli jsme už jen 250 km od Perthu, což nám připadalo jako strašný kousek. Ale ubytování jsme měli v Perthu domluvené až od soboty v poledne. Postupně jak jsme se blížili k “velkoměstu” Norham, tak nám zelená krajina s políčky hodně připomínala Moravu v ČR. V Norham jsme mohli v knihovně zadarmo na internet a také si nakoupit jídlo a dopřát si pořádný oběd. Sice jsme v plánu měli, že budeme spát na posledním odpočívadle 60 km od Perthu, ale toto odpočívadlo jsme nějak nezaregistrovali a dojeli jsme až do Perthu. A co teď, když ubytování máme až od soboty? Původně jsme chtěli spát na parkovišti na pláži, a tak jsme se vydali na Trigg beach, kde jsme omrkli západ slunce a sledovali plno nadšených surfařů. Oba dva nás napadal divný pocit, aby nás v noci “nevyhmátli” nějací policajti, i když nikde zákaz kempování nebyl. A tak Ondru napadlo, že bychom se mohli stavit na kus řeči u Zilvarovců v Glendalough, kde jsme předtím bydleli. A taky že jsme tak udělali.

Byla to naše poslední noc cestování, ale vůbec jsme nespali. Kromě toho, že jsme se dozvěděli plno novinek za 5 týdnů naši absence v Perthu, tak jsme se prošli i nočním Perthem a kolem Lake Monger. Ráno jsme zavítali opět omrknout Scarborough a Trigg beach, shlédli východ slunce a opět se divili, kolik surfařů už tak brzy ráno a v takové zimě po ránu nadšeně leze do toho studeného oceánu – ale my nesurfaři tomu nejspíš nerozumíme. Vlny jsou vlny.

A v sobotu dopoledne jsme složili všechny naše věci v Glendalough v bytě, Ondra vrátil auto a pak jsme se vlakem stěhovali se všemi věcmi do East Perthu, což je kousek od centra města. Nový byt se nám také líbil, byl teplejší, opět s Čechami, jedinou vadou bylo, že tu není zavedený internet. Zbytek soboty jsme trávili odpočinkem a brzkým zalehnutím tentokráte do teplé postele.

A poslední detaily o našem cestování: Ujeli jsme v celku skoro 12 000 km a největší položkou ve výdajích byl benzín, který, když byl nejdražší, tak stál 1,7 AUD za 1 l. Dohromady jsme měli 7 karet do foťáku a stačily nám akorát, nafotili jsme kolem 6000 fotek a videí. Často se nás každý ptá, kde se nám líbilo nejvíce. Je to těžké říct, protože každá oblast byla něčím zajímavá a výjimečná, ale pár míst, které nám hodně utkvěli v paměti, hlavně díky kouzelné přírodě, jsou: Kalbari NP, Karijini NP, Milstream Chichester NP, Broome, Litchfield NP, Monkey Mia, Kakadu NP. Viděli jsme plno klokanů, pštrosů EMU, divokých koní, krávy, kozy, krokodýly, delfíny, velbloudy, pár ryb, vodopády… Měli jsme možnost zopakovat AJ při konverzaci s důchodci z Tasmánie, Austrálie i Nového Zélandu a poznat plno bohatších, větších či menších měst. Také jsme měli viděli plno Aborginců, ze kterých jsme měli spíše strach… A co víc? Nelitujeme ničeho, dopadlo to výborně, dopadlo to skvěle. A díky fotkám a videím, si můžeme všechno stále připomínat a vzpomínat dokola a dokola na naše zážitky. A pro ty, kdo přemýšlíte, zda cestovat či necestovat. Perth je sice krásné město, ale není to ta pravá Austrálie, je to pouze město stejně jako Brno či Praha. Austrálii v pravém slova smyslu poznáte jedině cestováním, nejlépe autem pěkně kolem pobřeží a po všech místech.

Vracíme se zpět do Perthu 2 – hranice NT/WA, Broome

Foto: den 25 - Cesta do Victoria River, Victoria River, Last km in NT, Lake Argyle den 26 - Cesta k Broome, den 27 - Broome - Cable beach, Anastasias Pool, Cable_beach, Velbloudi, den 28 - Broome, Cesta do P.Hedland, den 29 - sunshine Port Hedland, Port Hedland, Mount Robinson

Z města Katherine nás čekala dlouhá cesta k hranici mezi Západní Australií (WA) a Severním Teritoriem (NT). Protože před týdnem, kdy jsme tudy jeli směrem k Darwinu, k severu, tak pršelo, chtěli jsme náš rest napravit a vyfotit si tu krásnou krajinu kolem nás. Hlavně v oblasti Victoria River, což je pouze benzínka, která dostala název podle protékající řeky a také kopečky a kouzelná krajina v oblasti George NP, který se nachází podél dálnice.

Tentokráte jsme na hranici WA a NT byli kontrolováni, jestli nevyvážíme do WA ovoce, zeleninu, med a další zakázané věci. Je to kontrolováno hlavně z důvodu, že v NT je daleko více různého hmyzu a škůdců, kteří ve WA nejsou. Rozdíl jsme poznali na vlastní kůži.

Hned za hranicí jsme z dálnice odbočili na Lake Argyle. Po cestě k jezeru mě Ondra několikrát zastavoval, abych mohla ty krásné skály pěkně nasvícené sluncem vyfotit. Byla to pastva pro oči, hodně se nám tady líbilo. Ani samotné jezero nezklamalo, spíše naopak. Byli jsme překvapení, protože to bylo první velké jezero plné vody. Dokonce zde byla uměle vybudována přehrada. Až blížící se západ slunce nás uvedl zpět do reality a my jsme v šeru dojeli do Kununury a pak dalších 20 km k našemu nocovišti.

Další den ráno, jsme vstávali už kolem 6 hodiny ranní, protože nás čekala dlouhá cesta před Broome, kam jsme dojeli v pátek ráno. A že jsme opravdu hodně cestovali dosvědčuje i Ondrův rekord, kdy najel za jeden  den 900 km. Samozřejmě, že jsem se v Broome těšila na velbloudy, kteří nám poprvé nevyšli. Proto jsme hned po příjezdu do tohoto oblíbeného turistického města zavítali na Cable Beach a objednali si půlhodinovou jízdu na velbloudech, která se uskutečnila odpoledne před západem slunce. Před tímto zážitkem, jsme díky pěknému počasí mohli prozkoumat oblast Gantheaume point a Anastasia´s pool. Z obou dvou přírodních úkazů jsme byli nadšení, hlavně pro kouzelné barvy, písek, který v sáčku vypadal jako červená mletá paprika nebo kameny poseté mušličkami. Mě se tady moc líbilo, ale Ondrovi jsem stále nestačila. Ten prozkoumal snad každý kámen a skaliska podél oceánu. Bohužel zde bylo plno vody, oceán byl nečekaně rozbouřený, a tak plno kamenů bylo pod vodou. Krásné odpoledne jsme zakončili koupáním na Cable beach, kde jsme naposledy řádili ve vlnách. Trošku jsme měli obavy, jestli jízdy na velbloudech se opravdu uskuteční, protože přístupová cesta na druhou stranu pláže byla celkem pod vodou. Už jsme si říkali, že to není možné, že nám ti velbloudi nejsou přáni. Ale vše dopadlo dobře.

Všichni se dopravili na pláž, a tak jsme si mohli pohladit v písku klečící velbloudy, kteří byli z parna unavení a moc se jim nechtělo. Proto když jim dvojice lidí vlezla “na hrb” a oni se museli zvednout a postavit se na nohy, tak dávali najevo, že se jim to nelíbí. Ale pohladit se nechali. Půl hodiny jsme si užívali pohled z velbloudího hřbetu na pláž, kde se chýlilo k západu slunce. Jak jsme se od ochotného mladíka původně z Anglie dozvěděli, náš velbloud byl 24 letý původem z Jižní Austrálie. Protože jsme toho opravdu hodně viděli, zažili a hlavně velbloudi byli hodně fotogeničtí, tak jsme nafotili asi nejvíce fotek za den za celé naše cestování, tj. neuvěřitelně přes 1000 fotek plus pár videí.

A jak jinak zakončit krásně strávený den? Výjimečně koštovačkou čtyř australských piv nepiv. V Broome jsme trávili dopoledne i dalšího dne a znovu se vydali na Gantheaume point. Oceán se uklidnil, vody bylo méně, a tak Ondra mohl vesele prozkoumávat další část, která byla předešlý den pod hladinou oceánu. Sice zde bylo plno kaluží nebo bláta, ale to mému mineralogovi nebo geologovi nevadilo. Tento den se nám podařilo téměř překonat 570 km vzdálenost mezi Broome a Port Hedland. Nocoviště před Port Hedlandem nemělo chybu, západ i východ slunce (sice ne nad oceánem), byly perfektní.

Ráno jsme nevěřícně kroutili hlavou nad běžkyní, kterou jsme míjeli na místní dálnici, a úspěšně jsme dorazili do Port Hedland. Protože byla neděle, vše bylo zavřené a jinak rušné těžební město, bylo klidné jak na vesnici. Sluníčko se nám také schovávalo pod mraky, a tak z plánovaného koupání na pláži sešlo kvůli počasí a také kvůli pláži, která nás moc nelákala. A tak jsme navštívili pouze přístav, pak supermarket a udělali si BBQ i s dezertem u parčíku poblíž pláže. Pojali jsme odpoledne jako odpočinkové, rozložili si deku pod palmami, zahráli si člověče nezlob se a trávili nášup jídla. Hlavně jsme zde měli opět signál a mohli jsme řešit ubytování v Perthu, které jsme stále neměli potvrzené. A tak nám trošku naši cestovatelskou pohodu narušovala myšlenka, kde složíme hlavy, až budeme zpět v Perthu. A že se to blížilo, když jsme končili předposlední týden plánovaného cestování.

Vracíme se zpět do Perthu 1 – Kakadu NP

Foto: 23 – Kakadu NP - South Aligator Region – Roadhouse, South Aligator Region - Aurora Resort, South Aligator Region – River, South Aligator Region – Mamukala, East Aligator Region - Upstream Boat Ramp, East Aligator Region - Bardedjildji Walk, East Aligaor Region – Ubirr, Jabiru - Bovali Visitor Centre, den 24 – Kakadu NP - Jabiru - Rano v Campu, Nouralgie - Nawurlandja Walk, Nouralgie, Nouralgie - Mirray Lookout, Yellow water, Mary River Region – BukBuKluk, Mary River Region - Visitor Centre, Katherine

Po dlouhé noci, kterou jsme strávili společně s dalšími karavany na odstavném parkovišti, jsme se vydali směr Kakadu NP, kam jsme dorazili pravděpodobně více než po hodině jízdy. Národní park jako takový je rozdělen do sedmi regionů, přičemž my jsme mohli navštívit jen šest, protože jeden region je určen pouze pro auta s pohonem na všechny čtyři kola. První den nás čekal South a East Aligator Region a Jabiru.

Naše putování začalo v South Aligator River v místě zvaném Aurora Resort, kde se mimo benzínky a informačního centra nachází Billabong Walking Track, který nás dovedl k nádhernému jezírku s průzračnou vodou a pravděpodobně s krokodýly v bažině. Ty jsme ale radši nehledali. Jezírko nám poskytlo nádherný výhled do krajiny, bylo pokryté kvetoucími lekníny a na hladině se nacházel jeden klobouk. Pravděpodobně od turisty, který se zde rozhodl vykoupat a byl pomalejší než krokodýli :). Na další cestě jsme přejeli South Aligator River, což je věčně zakalená řeka plná krokodýlů. Posledním místem, které jsme měli v plánu navštívit v aktuálním regionu, bylo místo zvané Mamukala, což nebylo nic jiného než další jezírko, které se v průběhů roku mění – od pomalu přetékající vody, po téměř vyschlé místo. My jsme zde byli v období, kdy zde ještě byla spousta vody, ale postupně docházelo k vysychání. To bylo vše co nám tento malebný region mohl nabídnout.

Po pár kilometrech jsme přejeli hranice s dalším regionem – East Aligator Region, kde jsme se ze zvědavosti šli podívat na boat ramp a pak do místního Českého ráje – Bardedjilidji. Ani nevím, jak se to správně vyslovuje, ale moc se nám tady líbilo. Byla to taková cca tříkilometrová procházka mezi pískovcovými skály. Poslední zástavkou v tomto regionu byl Ubirr – což je posvátná aborginská hora s krásnou skálou, výhledem a starodávnými aborginskými malůvkami. Na ten krásný výhled do krajiny z vrcholku jedné skály, snad nikdy nezapomeneme. Tak zářivě zelenou trávu, která působila hodně uklidňujícím dojmem, jsme už dlouho a hlavně v suché Austrálii neviděli. Po cestě k tomuto “stanovišti” nás udivil také kůň na silnici, kterého jsme nikde jinde při našem cestování volně nepotkali.

Tento den nás ještě čekal jeden region, který se jmenuje podle jediného městečka v Kakadu NP – Jabiru. V tomto regionu jsme navštívili aborginské muzeum mapující historii místních domorodců a jejich problémů s přistěhovalci – tedy bělochy. Peťula zde neodolala a koupila si šperkovnici v aborginském stylu. Poté následovala návštěva samotného městečka Jabiru, kde jsme se byli vykoupat v místním bazénu, což jsme ocenili jako potřebnou vzpruhu po parném dni a pak jsme již jeli do místního campu. Mimochodem, zde jsme prožili jednu z nejtěžších nocí, protože v autě bylo příšerné vedro, okna se pořádně otevřít nedaly a neustále nás trápila přítomnost komárů v autě, které i když člověk vyzabíjel, tak za pět minut byl opět slyšet ten otravný bzukot.

Do Nourlangie regionu jsme zavítali v úterý čtvrtého týdne a po ránu před tím, než začalo slunce pálit, jsme si vylezli kvůli pohledu do okolí, na jednu skálu. Jmenovalo se to Nawurlandja Lookout, kde jsme si posbírali pár pěkných kamínků. Nourlangie byl 1,5 km okruh, kde jsme mohli na skalách obdivovat umění Aborginců. Podívat se do krajiny plné různých stromů a v dálce hor vyžadovalo vylézt 800 m do prudšího kopce. Právě tato překážka odradila spoustu turistů a je pravda, že už jsme viděli hezčí “rozhledny” do krajiny.

Zbývaly nám poslední dva regiony. Yellow water region představoval větší řeku, na které jsou populární projížďky lodí. My jsme se nacházeli pouze v jedné části, kde řeka připomínala spíše bažinu, kde bylo plno larev, ze kterých se rodili komáři. Sem tam nějaký leknín, ptáci nebo trávou zarostlá část řeky, kde byl dokonce i ukazatel směru. To bylo vše, co jsme zde viděli. Posledním regionem byl Mary River, kde jsme se zastavili pouze u Bukbukluk výhledu (názvy jednotlivých částí v Kakadu zní zajímavě a těžko se vyslovují, protože jsou pojmenovány podle Aborginců). Cestu k menšímu vodopádu, která byla nezpevněná, jsme odmítli absolvovat a navštívili jsme poslední infocentrum, které bylo na druhé straně parku. Naše návštěva v tomto největším parku byla u konce a my jsme se dostali zpět do města Katherine.

Chtěli jsme vidět Hot Springs, tj. termální vodu (kolem 30 stupňů Celsia) v řece, kde se dá koupat. Sice jsme ji našli, ale tím, že zde bylo plno Aborginců koupajících se a sedících kolem břehu, jeli jsme o kousek dále do kempu. Trošku nás rozhodilo, že ubytování v Perthu zpět v Glendalough se Zilvarovcema, na které jsme se těšili, nevyjde. A tak jsme si udělali na spravení nálady BBQ, koupili si na osvěžení pivko a mrkli co nového na internetu. Byl to příjemný večer opět v civilizaci, s pěkným posezením, sprchami, internetem a hlavně jsme se po těch teplých nocích s otravnými komáry konečně pořádně vyspali.

Northern Teritory – Litchfield NP

Foto: den 21 – Litchfield NP - Magnetits Termite Mounds, Florence Falls, Buley Rockhole, Tolmer Falls, Wangi Falls, den 22 - Litchfield - Walker Creek, Batchelor, Darwin

Národní park Litchifield, ve kterém jsme strávili dva dny, byl úžasný. Bylo to díky tomu, že zde bylo několik vodopádů, pod kterými se dalo koupat. Připadali jsme si opravdu jako v ráji a užívali si pohodičku. Čvachtání ve vodě bylo fajn, protože i když bylo kolem 30 stupňů Celsia, tak vlhkost byla kolem 80%. Takže koupání byla nejlepší možná aktivita v tomto počasí.

Nejdříve jsme navštívili termitiště, kde ty největší přesahovaly 2 metry. První vodopád, ke kterému jsme došli a dalo se v něm koupat byl Florence Falls. Bylo zde neskutečně moc turistů, skoro hlava na hlavě. Byly to v podstatě dva vodopády ze skály s krásně průzračnou vodou, ve které jsme sledovali větší černé rybky. Po osvěžení jsme se prošli kolem řeky, kde bylo plno dalších malých splávků a palmy.

Naprostá bomba to bylo v Buley Rockhole, kde byly dva menší “bazénky” s vodopády a poté celá řeka se splávkami. Takže jsme se postupně všude vykoupali nebo spíše plácli naše rozpálená těla do vody, nejlépe pod tekoucí splávek. Tuto činnost zde provádělo několik dalších turistů či Australanů. Bylo to úsměvné sledovat rodinky s velkými přenosnými ledničkami plnými jídly nebo australské “vypracované” těla válící se ve vodopádkách. Dalšími vodopády, u kterých však bylo koupání zakázáno, byl Tolmer Falls a Wanga Falls. U druhého z nich jsme si prošli i kilometrový okruh pralesem s netopýry, kteří vydávali zajímavé zvuky a vystoupali jsme až nad vodopády. Při sestupu zpět k parkovišti jsme zpocená těla opláchli ve studánce s překvapivě teplou vodou. Celkem nás děsily pavučiny s velkými pavouky, které jsme viděli na okolních stromech.

Poslední ranní procházkou v Litchfieldu byl Walker Creek, kdy jsme šli podél řeky s vodopádky. Velkým překvapením při cestě na nejsevernější bod Austrálie pro nás bylo, že jsme šťastnou náhodou uviděli v malé vesničce Batchelor repliku hradu. Ondra zastavil a ze srandy říká: “Nafoť ten Karlštejn.” A ona to doopravdy byla replika Karlštejnu od Havlíka, což byl emigrant z ČSR. To bysme v Austrálii a ještě v tak malé vesničce se dvěma obchody a malým informačním centrem opravdu nečekali. Byla zde i básnička v češtině přeložená do angličtiny a Havlíkův životopis. Mile nás to překvapilo, že i v Austrálii jsme našli něco z naší rodné země. A byly jsme na to náležitě pyšní a vyfotili si repliku ze všech stran.

V neděli třetího týdne jsme navštívili nejsevernější město Darwin, které nás moc nezaujalo a navíc  počasí zde bylo opravdu tropické a těžko se dýchalo.Takže po pár hodinkách, kdy jsme se prošli parkem, vyfotili si významné vládní budovy, navštívili jedinou pláž a Waterpoint, což byl vybudovaný komplex koupaliště a apartmánů poblíž oceánu, jsme ujížděli cestou zpět. Protože jsme po delší době byly zase ve větším městě, dopřáli jsme si na oběd pořádný flák šunky, takže se nám pak do Kakadu národního parku jelo lépe. Trošku nás však udivil kouř z ohně v buši tím směrem, kam jsme mířili. Podle domorodců Aborginců to znamená, že se příroda čistí. Šťastnou náhodou jsme navštívili i zastrčené, ale moc pěkné visitor centre, kde byla poučná ukázka všech zvířat, rostlin a přírodních jevů, které můžeme v této oblasti očekávat. Z balkonku tohoto turistického centra jsme se mohli rozhlédnout i do krajiny.

Northern Teritory

Foto: den 17  - Cesta do NT, Halls Creek, den 18: Kununura, Mirima NP, Northern Teritory, den 19: Katherine, Nitmiluk NP Camping, den 20: Nitmiluk NP, Edith Falls, Pine Creek

Z Broome nás vyhnal déšť, který nepřestával ani další den, kdy jsme cestovali k hranici mezi Západní Austrálii (WA) a Severním Teritoriem (NT). Plné struhy vody a velké kalužiny na silnici nám celkem naháněli strach a my jsme si přáli, ať už přestane pršet. Naštěstí nás v tento deštivý den nečekalo nic jiného než dlouhé cestování v autě se zastávkami ve Fitzroy Crossing a Halls Creek, což byly vesničky plné Aborginců (původních obyvatel), kteří od pohledu vypadají hodně nebezpečně. V infocentru ve Fitzroy Crossing nás celkem vyděsily fotky povodní z let 2008, na druhou stranu nás paní potěšila s předpovědí, že srážek má ubývat. Pravděpodobně jsme také byly mezi posledními auty, které mohli silnicí k Fitzroy Crossing projet, protože byla brzy kvůli dešti zavřená. Mile nás zahřály akce na benzínkách pro řidiče, kdy kafe či čaj byly zadarmo.

Další den už byl bez deště, a tak jsme se mohli zastavit a projít si okolí ve městě Kununura, které je 90 minut od hranice WA/NT. Zde byl i menší národní park Mirima, který trošku připomínal Český ráj, kdy jsme se prošli kolem oranžových skal a mohli se podívat z výšky na město i skalní městečko. Cestou autem jsme potkávali velmi často stáda krav, které vypadaly jako zkřížené s velbloudem. Byly hrozně vyhublé, pod krkem měly jakýsi “lalok” a hrb na zádech. Žádné výstavní kusy to nebyly.

V Severním teritoriu jsme po dvoudenním dlouhém cestování zastavili ve větším městě Katherine, kde jsme měli i signál na mobilních telefonech, což nás vždycky potěšilo. Kromě doplnění zásob jídla a vyřízení telefonátů, jsme dojeli do Nitmiluk národního parku. Tady jsme teprve zjistili, že se změnil čas a je zde o 1,5 hodiny navíc než v Západní Austrálii. I to, kromě dlouhého cestování, nás dost unavilo. A tak jsme se zvládli pouze ubytovat v krásném kempu v parku, kde byl i bazén, u kterého byla večerní zábava s živou hudbou. A po západu slunce kemp navštěvovali i zvědaví malí klokani, na které jsme se byli v noci podívat.

Další den ráno jsme si trošku vyšlápli v Nitmiluk NP a vylezli na velkou skálu, ze které jsme sledovali řeku a okolí. Daleko více se nám však líbilo na Edith Falls, kam jsme ještě ten den zavítali. Tady jsme poprvé viděli větší vodopád v Austrálii, pod kterým jsme se mohli v krásně čisté vodě koupat. V poolu kousek od vodopádu jsme dokonce viděli i rozkvetlý fialový leknín. Bylo to jako ráj a parádně jsme se osvěžili. Vyzkoušeli jsme také vodu dalšího menšího vodopádu poblíž kiosku, kde jsme plavali ve studenější vodě i s rybkami.

Jaké další změny jsme pociťovali? Především v počasí, kdy chladné noci vystřídaly teplejší. Ze začátku jsme se zaradovali, ale pak jsme se začali těšit spíše na ty chladnější, kdy se spalo lépe. Krásné bylo z auta nebo na nočním odpočívadle, kde nebylo žádné světlo ani lampy po západu slunce, sledovat hvězdnou oblohu a občas padající meteority. Horší také bylo, že kolikrát jsme si v našem rozpáleném autě připadali jako v sauně a tím, že jsme byli v oblasti, kde jsou pralesy a vlhčejší počasí, tak nás hlavně po západu slunce otravovali svoji stále stejnou vlezlou písničkou komáři. Ale to vše jsme zvládli při našem dobrodružném cestování a teď už na to s úsměvem jen vzpomínáme.