Je čas napsat posledních pár článků, abychom mohli náš blog uložit k věčnému odpočinku a nechat usnout v propadlišti internetových dějin, což je na jednu stranu jistě smutné na druhou stranu, jak se říká, v nejlepším se má přestat. Co se tedy ony osudové poslední dny událo?
Jak již bylo uvedeno v předchozím článku, který se věnoval našemu cestování, závěr našeho pobytu jsme netrávili v bytě na Glendalough, ale museli jsme se přestěhovat do apartmánového domu, tedy novějšího 
paneláku, který byl umístěn blíže středu města, což se ukázalo jako výhoda v tom smyslu, že jsme mohli využívat dopravu zdarma, jak mistní Yellow Cat bus, tak vlaky do centra jezdí zdarma. Zpět k tomu důležitému, neděli a pondělí, možná i v úterý jsme nakupovali suvenýry pro naše rodiny a kamarády v ČR. Poměrně hodně jsme jich nakoupili ve Fremantlu v přístavním tržišti, kde místní Thajci prodávali “High Quality Souvenirs”, tak doufám, že aspoň pár jich chvíli vydrží. Nakoupili jsme toho docela dost. Například molitanové hrníčky, do kterých lze dát plechovku od piva nebo třetinkovou skleničku. Pomoci tohoto udělátka by pivo mělo vydržet déle chladné. Pak jsme neodolali nákupu různých přívěšků, tužtiček a podobných důležitých věcí. Pro sebe jsme si koupili takovou speciální násadu na láhve od vína pro snazší nalévání, když už v Česku nebudeme pít australské krabíčáky, skleničky na panáky s motivy austrálie, atd.
paneláku, který byl umístěn blíže středu města, což se ukázalo jako výhoda v tom smyslu, že jsme mohli využívat dopravu zdarma, jak mistní Yellow Cat bus, tak vlaky do centra jezdí zdarma. Zpět k tomu důležitému, neděli a pondělí, možná i v úterý jsme nakupovali suvenýry pro naše rodiny a kamarády v ČR. Poměrně hodně jsme jich nakoupili ve Fremantlu v přístavním tržišti, kde místní Thajci prodávali “High Quality Souvenirs”, tak doufám, že aspoň pár jich chvíli vydrží. Nakoupili jsme toho docela dost. Například molitanové hrníčky, do kterých lze dát plechovku od piva nebo třetinkovou skleničku. Pomoci tohoto udělátka by pivo mělo vydržet déle chladné. Pak jsme neodolali nákupu různých přívěšků, tužtiček a podobných důležitých věcí. Pro sebe jsme si koupili takovou speciální násadu na láhve od vína pro snazší nalévání, když už v Česku nebudeme pít australské krabíčáky, skleničky na panáky s motivy austrálie, atd.
Mimo nakupováni suvenýru byla Peťulka s Janou jeden den oběhnout místní Outlet centrum a nakoupit si nějaké ty australské hadříky a taky sandálky, kterých prý v Česku není takový výběr. Mne asi nejvíc zaujala kšiltovka, kterou jsem se rozhodnul, že chci taky. V obchodě jsme ale zjistili, že mám moc šišatou hlavu a tak jsme vybrali klobouček za patnáct dolarů a to ještě od QuickSilver.
Samozřejmě jsme jen nenakupovali, ale také jsme si byli prohlédnout nádherné okolí našeho apartmánu, které bylo nově opravené a byl zde vybudován umělý kanál, který se vléval do kousek vzdálené řeky. 
Kolem “kanálku” byly fontány, most a hlavně krásné baráky nejspíše hodně bohatých Australanů nebo restaurace a podobné služby. Líbilo se nám okolí i vzdálenost našeho posledního bydliště v Perthu. Kromě toho, že jsme se několikrát zkoušeli balit, třídit věci, které tam necháme a převažovat naše zavazadla, tak nastal i čas loučení se všemi kamarády. Nebylo to lehké, ale trošku rozptýlení nám každý večer zajišťovali nová česká banda spolubydlících, kde bylo nespočet večírků. A tak jsme se rozloučili s Helenou a její super rodinkou, kdy jsme si udělali rozlučkový piknik na dětském hřišti poblíž našeho “nového” bydliště. Bylo pro mě překvapení vidět už sedící věčně usměvavou Lunu a andílka Zizou, kteří na mě (samozřejmě i s mamčou a taťkem) vždycky přenesli svoji pohodu a přivedli na jiné myšlenky. Ještě ale, že existuje ten internet a budu je moct sledovat na fotkách.
Kolem “kanálku” byly fontány, most a hlavně krásné baráky nejspíše hodně bohatých Australanů nebo restaurace a podobné služby. Líbilo se nám okolí i vzdálenost našeho posledního bydliště v Perthu. Kromě toho, že jsme se několikrát zkoušeli balit, třídit věci, které tam necháme a převažovat naše zavazadla, tak nastal i čas loučení se všemi kamarády. Nebylo to lehké, ale trošku rozptýlení nám každý večer zajišťovali nová česká banda spolubydlících, kde bylo nespočet večírků. A tak jsme se rozloučili s Helenou a její super rodinkou, kdy jsme si udělali rozlučkový piknik na dětském hřišti poblíž našeho “nového” bydliště. Bylo pro mě překvapení vidět už sedící věčně usměvavou Lunu a andílka Zizou, kteří na mě (samozřejmě i s mamčou a taťkem) vždycky přenesli svoji pohodu a přivedli na jiné myšlenky. Ještě ale, že existuje ten internet a budu je moct sledovat na fotkách.
Další rozlučka nás čekala s našimi nejlepšími spolubydlícími v Glendalough. Zilvarovci byli unaveni z práce, a tak jsme jen chvilku poseděli a naši předposlední celodenní akci s vínem jsme už neopakovali. Ale i tak to bylo super si s nimi ještě poklábosit a mimo jiné i zjistit, jak se jim žije s Thajci a Francouzem. Dokonce jsme i nakoukli do “našeho” bývalého pokoje, kde jsme bydleli těch deset měsíců. Už to ale nebyl náš naklizený pokoj. Poslední víkend v neděli nás čekalo poslední české BBQ, kde jsme poznali i “čerstvé nováčky v Perthu” Valachy s domácí slivovicí. Mimo to jsme se mohli dozvědět pár střípků od Petra, který procestoval celou Austrálii i Tasmánii, která mu přišla nejhezčí.
Pomalu se nám blížil náš den odletu, kdy jsme si poslední hodinky zkracovali sledováním Bobulí 2 a posledním předáním bytu a poděkováním Dagmar, která nám vždy vycházela vstříc a sehnala i poslední 
ubytování. Uteklo to tak rychle, že jsme ani nestačili moc stresovat a byli jsme před letištěm v Perthu. Byl to divný pocit, protože nám přišlo, že jsme teprve před pár měsíci přiletěli. Ještě jsme si převážili na letišti kufry, než jsme je odevzdali, abysme se uklidnili, že jsme v limitu 40 kg na oba. Byli jsme na letišti o tři hodiny dříve a letadlo nám letělo pět minut po půlnoci z Perthu. Mysleli jsme si, jak dlouho tam budeme čekat, ale překvapivě i kontroly při odletu z Austrálie jsou celkem zdlouhavé a poctivé. Z našeho příručního zavazadla jsme museli vyhodit ještě zavřenou vegemite a burákové máslo, což mělo být na ochutnání do ČR. Opět jsme procházeli několika kontrolami našich příručních zavazadel i nás samotných, dostali jsme do pasu razítko, že odlétáme z Perthu a v samotné hale před odletem jsme čekali necelé dvě hodinky. Utíkalo to rychle i díky internetu, který byl k dispozici. A tak jsme mohli ještě nastudovat to, co nám za těch pět týdnů cestování a posledního pobytu v Perthu uteklo.
ubytování. Uteklo to tak rychle, že jsme ani nestačili moc stresovat a byli jsme před letištěm v Perthu. Byl to divný pocit, protože nám přišlo, že jsme teprve před pár měsíci přiletěli. Ještě jsme si převážili na letišti kufry, než jsme je odevzdali, abysme se uklidnili, že jsme v limitu 40 kg na oba. Byli jsme na letišti o tři hodiny dříve a letadlo nám letělo pět minut po půlnoci z Perthu. Mysleli jsme si, jak dlouho tam budeme čekat, ale překvapivě i kontroly při odletu z Austrálie jsou celkem zdlouhavé a poctivé. Z našeho příručního zavazadla jsme museli vyhodit ještě zavřenou vegemite a burákové máslo, což mělo být na ochutnání do ČR. Opět jsme procházeli několika kontrolami našich příručních zavazadel i nás samotných, dostali jsme do pasu razítko, že odlétáme z Perthu a v samotné hale před odletem jsme čekali necelé dvě hodinky. Utíkalo to rychle i díky internetu, který byl k dispozici. A tak jsme mohli ještě nastudovat to, co nám za těch pět týdnů cestování a posledního pobytu v Perthu uteklo.
A je to tady. Sedíme v letadle, vzlétli jsme a díváme se na ty světýlka ve tmě. Jenže je to jiné než před rokem. Když jsme přilétali, nevěděli jsme, do čeho jdeme. Ale teď přesně poznáváme ulice v centru města, řeku Swan River a díváme se i na ty dva jediné paneláky v Glendalough, kde jsme bydleli. Tak tak jsme zakápli slzičku a v duchu se rozloučili s Austrálie. Jakoby se pomale zaklapla jedna kapitola našeho života, ale jak se říká “Něco končí a něco dalšího začíná.”
Osmi hodinový let do Hong Kongu utekl rychle bez nějakých větších turbulencí a komplikací. Vychutnali jsme si jídlo, které se skládalo ze zeleninového salátu se šunkou, zákusku, housky s máslem a marmeládou, hlavního chodu (kuřecí maso s rýží nebo hovězí s bramborem), čaje či kávy a dalšího nápoje dle vlastního výběru. Na dostatek jídla jsme si nemohli stěžovat, najedli jsme se vždycky dobře a dost. Před sebou jsme měli opět televizi, kde jsme mohli kromě mapy, kde aktuálně letíme, vidět i další informace o letu, pustit si hudbu, filmy, seriály atd. Kromě toho jsme dostali i deku a půlku letu jsme prospali. K ránu jsme se
nasnídali v letadle a kolem 7 hodiny jsme přistávali v Hong Kongu. Tady jsme si vyzvedli kufry, uložili je do úschovny na letišti, převlékli se do kraťasů a letního oblečení a pouze s tím nejnutnějším jsme se vydali do víru velkoměsta. Ještě předtím se šel Ondra pozeptat do infocetra o dopravě v Hong Kongu a vyměnili jsme peníze. To byla ale rána, když jsme vylezli z klimatizovaného letiště ven. Polilo nás ihned horko a začali jsme se potit a to jsme teprve čekali na patrový autobus. Bylo neskutečné vedro, něco jako v sauně, kde se téměř nedá dýchat a člověk se potí jen při drobné chůzi či stání. Mysleli jsme, že nás ta vlhkost zabije a nezvládneme to, zvláště když jsme čekali cca přes půl hodinky frontu na lístky na lanovku vedoucí k obrovské soše Budhy. Cesta opět neklimatizovanou lanovkou byla cca čtvrt hodinky a mohli jsme kromě oceánu, letiště a dalších pár budov Hong Kongu zahaleného ve smogu vidět i zelené kopečky a vodopád. První naše kroky v malém městečku, nad kterým byla socha Budhy, směřovali se najezt a hlavně napít. Pro nás Čechy je Hong Kong levné město, což napovídá i kurz 2,5 Kč/HD. Zdolat těch několik schodů a dostat se k tomu “pánovi, který se na nás celou dobu dívá” byl také téměř nadlidský výkon v tom hrozném dusnu. Ale zvládli jsme to.
nasnídali v letadle a kolem 7 hodiny jsme přistávali v Hong Kongu. Tady jsme si vyzvedli kufry, uložili je do úschovny na letišti, převlékli se do kraťasů a letního oblečení a pouze s tím nejnutnějším jsme se vydali do víru velkoměsta. Ještě předtím se šel Ondra pozeptat do infocetra o dopravě v Hong Kongu a vyměnili jsme peníze. To byla ale rána, když jsme vylezli z klimatizovaného letiště ven. Polilo nás ihned horko a začali jsme se potit a to jsme teprve čekali na patrový autobus. Bylo neskutečné vedro, něco jako v sauně, kde se téměř nedá dýchat a člověk se potí jen při drobné chůzi či stání. Mysleli jsme, že nás ta vlhkost zabije a nezvládneme to, zvláště když jsme čekali cca přes půl hodinky frontu na lístky na lanovku vedoucí k obrovské soše Budhy. Cesta opět neklimatizovanou lanovkou byla cca čtvrt hodinky a mohli jsme kromě oceánu, letiště a dalších pár budov Hong Kongu zahaleného ve smogu vidět i zelené kopečky a vodopád. První naše kroky v malém městečku, nad kterým byla socha Budhy, směřovali se najezt a hlavně napít. Pro nás Čechy je Hong Kong levné město, což napovídá i kurz 2,5 Kč/HD. Zdolat těch několik schodů a dostat se k tomu “pánovi, který se na nás celou dobu dívá” byl také téměř nadlidský výkon v tom hrozném dusnu. Ale zvládli jsme to.
Od Budhy a procházky celého městečka pod ním, jsme se přesunuli klimatizovaným metrem do centra města. Tady nás překvapily plné ulice malých lidiček, kteří se nám stále pletli pod nohama, bambusové lešení, plno malých okýnek na místních panelákách, obrovské mrakodrapy, plno reklam, troubících aut a celkově to vypadalo jako jeden velký chaos. Po dalším přesunutí metrem jsme se dostali do tzv. business centra, kde jsme se projeli na nejdelší eskalátorové soustavě na světě a vyfotili si ty davy lidí, “šaliny”, které vypadali jako patrové pojizdné krabice (a dokonce bez výplně v oknech), červené taxíky a velké reklamy pěkně z nadchodu. Vyjeli jsme si jenom do sedmého patra velkého mrakodrapu a na semaforech jsme se snažili rychle uniknout Arabům, kteří se stále vnucovali a nabízeli nám cokoliv k prodeji. Blížil se podvečer a protože jsme byli už hodně unavení, dali jsme si pauzu v místním Mc Donaldu. Raději jsme neriskovali a nekupovali si jejich místní speciality, abychom nemuseli naše putování zakončit předčasně.
Poslední zastávkou v Hong Kongu byl Star of Avenue, neboli Chodník filmové slávy. Mrakodrapy začínali pomale zářit barevnými světly, na řece se proháněli lodě různých tvarů a všude bylo opět plno lidí, kteří se stejně jako my procházeli slavným pobřežím a čekali na laserovou noční show, která měla za hodinku začít. 
Ale co čert nechtěl, kromě svítících mrakodrapů začala hrozit bouřka a spustil se velký liják. Bohužel bouřka ani déšť neustupovali, a tak jsme slavnou laserovou show ani svítící reklamy a celkově noční Hong Kong, kdy je vše nejkrásnější, neviděli. Na druhou stranu, už tak jsme toho měli plné oči a byli jsme hodně unavení. A tak jsme dojeli na letiště. Trošku nás provázeli obavy, aby nebylo zavřené, protože po půlnoci už žádné lety nebyly. Ale opak byl pravdou. Hong Kongské letiště je velké a prostorné, takže kromě nás zde bylo plno dalších lidí, kteří také spali na sedačkách nebo surfovali na bezdrátovém internetu a krátili si čas do ranních letů. I náš dvanáctihodinový let do Londýna byl až v 10 hodin ráno. Po sedmé hodině ranní jsme znovu prošli check-in, zbavili se kufrů, prošli kontrolami a imigračním a dali si snídani v dalším fast foodu před odletem. Poslední hodinu, kdy jsme mohli sledovat naše letadlo Cathay Pacific přímo z okna, si moc nepamatuji, protože jsem spala už na sedačkách před bránou k letadlu. I při samotném vzletu mě opět klimbala hlava a celkově jsem ten obávaný dlouhý let zvládla bez problému. Vždy jsem se vzbudila pouze na jídlo, maximálně se hodinku podívala na nějaký film, jinak jsem pořád spala. Ondra se celkem držel a díval se na filmy.
Ale co čert nechtěl, kromě svítících mrakodrapů začala hrozit bouřka a spustil se velký liják. Bohužel bouřka ani déšť neustupovali, a tak jsme slavnou laserovou show ani svítící reklamy a celkově noční Hong Kong, kdy je vše nejkrásnější, neviděli. Na druhou stranu, už tak jsme toho měli plné oči a byli jsme hodně unavení. A tak jsme dojeli na letiště. Trošku nás provázeli obavy, aby nebylo zavřené, protože po půlnoci už žádné lety nebyly. Ale opak byl pravdou. Hong Kongské letiště je velké a prostorné, takže kromě nás zde bylo plno dalších lidí, kteří také spali na sedačkách nebo surfovali na bezdrátovém internetu a krátili si čas do ranních letů. I náš dvanáctihodinový let do Londýna byl až v 10 hodin ráno. Po sedmé hodině ranní jsme znovu prošli check-in, zbavili se kufrů, prošli kontrolami a imigračním a dali si snídani v dalším fast foodu před odletem. Poslední hodinu, kdy jsme mohli sledovat naše letadlo Cathay Pacific přímo z okna, si moc nepamatuji, protože jsem spala už na sedačkách před bránou k letadlu. I při samotném vzletu mě opět klimbala hlava a celkově jsem ten obávaný dlouhý let zvládla bez problému. Vždy jsem se vzbudila pouze na jídlo, maximálně se hodinku podívala na nějaký film, jinak jsem pořád spala. Ondra se celkem držel a díval se na filmy.
V Londýně jsme se přesouvali z jedné letištní plochy na jinou a celkově jsme zde čekali pouze hodinku. Už jsme cítili, že jsme skoro doma. Let z Londýna do Prahy společností British Airways byl pouze hodinu. Jen jsme vzlétli, dostali pouze malou sušenku a pití a už jsme přistávali v Praze, kde nás překvapilo, že žádné kontroly už nebyly. Pouze jsme museli na imigrační bránu, kde ve frontě vedle nás pan celník zavřel okýnko a řekl typickou českou úřednickou větu “Přejděte si vedle”. Jen nám zacukali koutky a někdo jiný řekl za nás, “no jo, jsme doma.” Celkově nám v uších i na jazyku ještě zněla angličtina a najednou všude tolik češtiny. Bylo to pro nás nezvyklé. Kufry s námi docestovali a tak už jen poslední dveře a huráá, vidíme Ondrovy rodiče, kteří si nás přijeli vyzvednout.
Sice jsme byli unaveni, ale vnímali jsme po cestě, jak je vše jiné, ujídali pravých českých rohlíčků se salámem a tvrdým sýrem, prokládané trubičkami a těšili se na postel. Předtím jsme ale museli ještě dát po kalíšku a zapít náš přílet do ČR a pak otevřít dveře našeho bytečku, kde nás vše mile překvapilo. Rodičové nám hezky uklidili, setřeli vrstvy prachu, vyprali povlečení, naplnili ledničku a na stůl do vázy koupili slunečnice. Cítili jsme se hodně dobře, protože jsme byli doma. A něco jen tak pro zasmání: po tom roce, kdy jsem měla k dispozici pouze slabou peřinu, popř. deku v chladnějších dnech, mě moje peřina přišla těžká jako duchna. :-)
Druhý den po příjezdu jsme se vybalili, poletovali bytem a dívali se do všech skříní kde co máme, protože člověk ledacos zapomene :-) a pak už byly jenom dny vítání s nejbližšími. A co aklimatizace? Myslím, že déle jak týden nám to netrvalo a bylo to překvapivě rychlá adaptace. První dny nám přišlo všechno jiné, hodně jsme srovnávali, ale teď, po třinácti dnech jsme se vším srovnaní. :-) Teď ještě najít práci a začít další kapitoly našeho života.
A shrnutí: Austrálie – ta nejlepší volba, nikdy nezapomeneme, vzpomínky a plno fotek zůstává s námi dál!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat