Poslední týden našeho cestování jsme začali v Karijini NP, kde jsme strávili dva dny. Tento park je druhým 
největším v Západní Austrálii a je stále ve vlastnictví Aborginců. To dosvědčovaly i paní ve visitor centru, které byly Aborginky. První den, tj. v pondělí, jsme navštívili Dales recreation area. Byl to okruh, kdy jsme šli nejdříve po vrcholku jedné skály a mohli se kochat výhledem do okolí, na Fortescue Falls a hlavně jsme obdivovali tu barevnost – oranžové skály a kameny, pěkná stříbrná, oranžová i sem tam zelená tráva – to vše nám dodávalo energii a náš tříhodinový pochod nám utekl a bavil nás. Jeden z dalších lookoutů byl i Circular Pool, který z vrchu vypadal dost tmavě. Ale když jsme sestoupili k němu, bylo to super. Krásně čistá tmavě modrá voda, skály porostlé zelenými rostlinkami a menší vodopádky ze skály. Působilo to na nás jako oáza pohody. Sice zde nesvítilo sluníčko, ale zato ten čistý vlhký vzdoušek byl hodně příjemný. Jako “kamzíci” jsme pokračovali dále a lezli podél skal či skákali po kamenech, až jsme došli k Fortescue Falls, vylezli až k jeho prameni a omrkli i Feri Pool, kde se dalo vykoupat.
největším v Západní Austrálii a je stále ve vlastnictví Aborginců. To dosvědčovaly i paní ve visitor centru, které byly Aborginky. První den, tj. v pondělí, jsme navštívili Dales recreation area. Byl to okruh, kdy jsme šli nejdříve po vrcholku jedné skály a mohli se kochat výhledem do okolí, na Fortescue Falls a hlavně jsme obdivovali tu barevnost – oranžové skály a kameny, pěkná stříbrná, oranžová i sem tam zelená tráva – to vše nám dodávalo energii a náš tříhodinový pochod nám utekl a bavil nás. Jeden z dalších lookoutů byl i Circular Pool, který z vrchu vypadal dost tmavě. Ale když jsme sestoupili k němu, bylo to super. Krásně čistá tmavě modrá voda, skály porostlé zelenými rostlinkami a menší vodopádky ze skály. Působilo to na nás jako oáza pohody. Sice zde nesvítilo sluníčko, ale zato ten čistý vlhký vzdoušek byl hodně příjemný. Jako “kamzíci” jsme pokračovali dále a lezli podél skal či skákali po kamenech, až jsme došli k Fortescue Falls, vylezli až k jeho prameni a omrkli i Feri Pool, kde se dalo vykoupat.
Po rychlém obídku jsme se vydali po nezpevněné cestě ke Kalamina Gorge, kde jsme si udělali procházku k vodopádu a poté kolem řeky, kde moc vody nebylo. Bylo to více dobrodružnější, protože jsme cestu volili po té straně řeky, kde se dalo. Před západem slunce jsme si umyli špinavé nohy a zalezli do našeho pojizdného bytu v campu na místě Dingo 66. V noci nám svítil měsíc jako blázen a bylo pěkné chladno. A tak jsme se zase začali balit do teplých dek a čepic.
Druhý den jsme v Karijini NP navštívili Weano recreation area. Vstávali jsme schválně v 7 hodin, abychom na 8 hodinu stihli sprchu v informačním centru. Jenže jsme zjistili, že otevírají až od 9 hodin, a tak jsme s
dalšími zájemci o sprchu či záchod “klepali” kosu v autě. Jakmile jsme se osvěžili a uvedli do “normálu”, tak jsme se po nezpevněné cestě “dokotrckali” na Joffre Falls Lookout, kde nás zklamal vodopád skoro bez vody, zato Knox Lookout neměl chybu. Pak jsme ale pokračovali k Weano Gorge, což byl náš hlavní cíl dne. Cesta byla však horší a horší, plno kamenů, auto drnčelo, skákalo a nejhorší bylo, že se nedalo kam uhnout, nikde nic lepšího nebylo. A takhle 40 km/h jsme ujeli přes 30 km. Není divu, že Ondra byl z cesty naštvaný, protože konec stále nikde. Jak jsme se dočkali, tak jsme si na místě vybrali tu nejtěžší trasu klasifikovanou pětkou. Začátek nebyl složitý, slézt po žebříku a pak po kamenech ze skály. Trasa pokračovala údolím kolem řeky, kde to začínalo být stále složitější a dobrodružnější. Došli jsme k řece, kde byly pouze dvě možnosti. Buďto ji přebrodit v ledové vodě nebo lézt podél skály na druhý konec, což jsme zvolili. Samozřejmě, že jsem se bála, ale nic jiného mi nezbývalo, než opatrně lézt a následovat Ondry. V duchu mi zněla otázka: Co mě ještě čeká? a kdy bude konec? Postupně jsme došli k úzké soutěsce, kterou jsme také překonali a dostali se k části Amphitheatre, kde byl menší vodopád a velká skála. Tady jsem skončila, protože další cesta se nazývala Spider Walk a muselo se lézt opravdu jako pavouk s rozkročenýma nohama podél dvou skal nad řekou (viz.fotka). Ondra tuto překážku překonal a nafotil mi krásné vodopády, pool a jeskyni, která se za tímto rohem nacházela. Nejhorší bylo, že tuhle dobrodružnou cestu jsme museli překonat znovu nazpátek. Jak jsem byla ráda, když jsme bez zranění “vyfuněli” poslední výstup na parkoviště, kde jsme si za odměnu dopřáli oběd.
dalšími zájemci o sprchu či záchod “klepali” kosu v autě. Jakmile jsme se osvěžili a uvedli do “normálu”, tak jsme se po nezpevněné cestě “dokotrckali” na Joffre Falls Lookout, kde nás zklamal vodopád skoro bez vody, zato Knox Lookout neměl chybu. Pak jsme ale pokračovali k Weano Gorge, což byl náš hlavní cíl dne. Cesta byla však horší a horší, plno kamenů, auto drnčelo, skákalo a nejhorší bylo, že se nedalo kam uhnout, nikde nic lepšího nebylo. A takhle 40 km/h jsme ujeli přes 30 km. Není divu, že Ondra byl z cesty naštvaný, protože konec stále nikde. Jak jsme se dočkali, tak jsme si na místě vybrali tu nejtěžší trasu klasifikovanou pětkou. Začátek nebyl složitý, slézt po žebříku a pak po kamenech ze skály. Trasa pokračovala údolím kolem řeky, kde to začínalo být stále složitější a dobrodružnější. Došli jsme k řece, kde byly pouze dvě možnosti. Buďto ji přebrodit v ledové vodě nebo lézt podél skály na druhý konec, což jsme zvolili. Samozřejmě, že jsem se bála, ale nic jiného mi nezbývalo, než opatrně lézt a následovat Ondry. V duchu mi zněla otázka: Co mě ještě čeká? a kdy bude konec? Postupně jsme došli k úzké soutěsce, kterou jsme také překonali a dostali se k části Amphitheatre, kde byl menší vodopád a velká skála. Tady jsem skončila, protože další cesta se nazývala Spider Walk a muselo se lézt opravdu jako pavouk s rozkročenýma nohama podél dvou skal nad řekou (viz.fotka). Ondra tuto překážku překonal a nafotil mi krásné vodopády, pool a jeskyni, která se za tímto rohem nacházela. Nejhorší bylo, že tuhle dobrodružnou cestu jsme museli překonat znovu nazpátek. Jak jsem byla ráda, když jsme bez zranění “vyfuněli” poslední výstup na parkoviště, kde jsme si za odměnu dopřáli oběd.
Také jsme v parku byli svědky, jak ranger (správce parku) vyhodil dva podnapilé chlapíky (Francouze), kteří si i přes zákaz udělali ohýnek. A tak je bez milosti vykázal z parku. Poslední, co jsme v Karijini navštívili byly dva výhledy na Junction Pool a Oxer Lookout. Plánovaná byla i trasa nazvaná Weano Gorge, ale nakonec jsme došli pouze k první vodní kaskádě a dále už nepokračovali, protože by nás čekalo podobné dobrodružství spočívající v lezení podél skal. Karijini byl nádherný park, ale těch plno kilometrů po nezpevněné cestě bylo strašných.
Další dva dny jsme strávili v outbacku, kdy jsme projeli pár opravdu malých městeček, kde byly většinou základní obchody nebo jeden se vším, benzínka, pošta, někde i koupaliště. Ve většině z těchto měst žijí 
převážně Aborginci a v této oblasti je krajina celkem nudná, občas i zničená těžbou minerálů nebo zemního plynu. Prvně jsme navštívili Newman, který měl 7000 obyvatel. Zde bylo pěkné visitor centre, odkud se pořádají výpravy do nedaleko vzdáleného lomu. Bylo to jedno z mála visitor center, kde kromě suvenýrů propagovaly i výrobky z bižuterie, mýdla apod. které se v této oblasti přímo vyrábí. Také se nám líbilo muzeum, kde jsme mohli vidět nákladní auto a jeřáb, které se v lomu používají a jsou opravdu obrovské. Vypadali jsme vedle nich jako skřítci. Meekathara bylo ještě daleko menší městečko, kde se nám nelíbili ani domky, které byly převážně dřevěné, uměle vsazené podél silnice. Místní řeka, kolem které byla vybudovaná naučná stezka, kde byly popsané významné historické budovy, které v daných místech stály. V 1. sv. válce zde byla vybudována velká přistávací letecká rampa, která je dlouhá kolem 2181 m. Proto je toto místo stále středem mezipřistání letadel. Na konci města byl i vytěžený lom, kde jsme si vzali alespoň malý zelený kamínek.
převážně Aborginci a v této oblasti je krajina celkem nudná, občas i zničená těžbou minerálů nebo zemního plynu. Prvně jsme navštívili Newman, který měl 7000 obyvatel. Zde bylo pěkné visitor centre, odkud se pořádají výpravy do nedaleko vzdáleného lomu. Bylo to jedno z mála visitor center, kde kromě suvenýrů propagovaly i výrobky z bižuterie, mýdla apod. které se v této oblasti přímo vyrábí. Také se nám líbilo muzeum, kde jsme mohli vidět nákladní auto a jeřáb, které se v lomu používají a jsou opravdu obrovské. Vypadali jsme vedle nich jako skřítci. Meekathara bylo ještě daleko menší městečko, kde se nám nelíbili ani domky, které byly převážně dřevěné, uměle vsazené podél silnice. Místní řeka, kolem které byla vybudovaná naučná stezka, kde byly popsané významné historické budovy, které v daných místech stály. V 1. sv. válce zde byla vybudována velká přistávací letecká rampa, která je dlouhá kolem 2181 m. Proto je toto místo stále středem mezipřistání letadel. Na konci města byl i vytěžený lom, kde jsme si vzali alespoň malý zelený kamínek.
Co ještě nám přišlo jiné? Na silnici jsme se už nepotkávali a nezdravili s turisty, ale projíždělo zde ve dne i v noci plno roadtrainů, což jsou velké náklaďáky většinou se dvěma dlouhými přívěsy. A tak to kolem silnice kolikrát vypadalo jako hřbitov, zase plno mrtvých klokanů a dokonce i krav. Cue byla spíše vesnička, a tak
jsme od toho moc nečekali, ale jak to tak bývá, překvapily nás historické budovy pošty, policie a obchůdků, které už většinou zkrachovaly. Větší zastávku jsme si dali v Mt. Magnet, které je pověstné jako naleziště zlata, po kterém jsme se však “nepídili.” Zato jsme se jeli podívat na aktivní doly, skálu a pískovcové oranžové skály nazvané Amphiteatre, zbytky bývalé vlakové stanice a městečka a tourist drive jsme zakončili u The Granites, což bylo několik pískovcových kamenů. Našly jsme i jeden, který měl díru, jejímž otvorem Ondra bez váhání prostrčil hlavu. Posledním našim nocovištěm v outbacku a méně než 650 km od Perthu bylo odpočívadlo u Mt. Gibson. Protože rána v posledním týdnu byly chladné, po snídani, kdy jsme vylezli ze spacáků, jsme pouze přemístili věci do kufru a teprve po pár ujetých km, až se auto zahřálo a my jsme také “rozmrzli”, tak jsme se převlékali a čistili si zuby. Už jsme se celkem těšili na spaní v posteli a vyhřátý byt. Naštěstí jsme už věděli, že ubytování v Perthu nám klaplo na Regale.
jsme od toho moc nečekali, ale jak to tak bývá, překvapily nás historické budovy pošty, policie a obchůdků, které už většinou zkrachovaly. Větší zastávku jsme si dali v Mt. Magnet, které je pověstné jako naleziště zlata, po kterém jsme se však “nepídili.” Zato jsme se jeli podívat na aktivní doly, skálu a pískovcové oranžové skály nazvané Amphiteatre, zbytky bývalé vlakové stanice a městečka a tourist drive jsme zakončili u The Granites, což bylo několik pískovcových kamenů. Našly jsme i jeden, který měl díru, jejímž otvorem Ondra bez váhání prostrčil hlavu. Posledním našim nocovištěm v outbacku a méně než 650 km od Perthu bylo odpočívadlo u Mt. Gibson. Protože rána v posledním týdnu byly chladné, po snídani, kdy jsme vylezli ze spacáků, jsme pouze přemístili věci do kufru a teprve po pár ujetých km, až se auto zahřálo a my jsme také “rozmrzli”, tak jsme se převlékali a čistili si zuby. Už jsme se celkem těšili na spaní v posteli a vyhřátý byt. Naštěstí jsme už věděli, že ubytování v Perthu nám klaplo na Regale.
V pátek se na nás usmálo štěstí a kromě toho, že jsme na jedné benzínce měli sprchu zadarmo, za kterou se normálně platí 2 dolary za osobu, tak jsme projížděli většími městy, kde jsme měli i signál. Byli jsme už jen 
250 km od Perthu, což nám připadalo jako strašný kousek. Ale ubytování jsme měli v Perthu domluvené až od soboty v poledne. Postupně jak jsme se blížili k “velkoměstu” Norham, tak nám zelená krajina s políčky hodně připomínala Moravu v ČR. V Norham jsme mohli v knihovně zadarmo na internet a také si nakoupit jídlo a dopřát si pořádný oběd. Sice jsme v plánu měli, že budeme spát na posledním odpočívadle 60 km od Perthu, ale toto odpočívadlo jsme nějak nezaregistrovali a dojeli jsme až do Perthu. A co teď, když ubytování máme až od soboty? Původně jsme chtěli spát na parkovišti na pláži, a tak jsme se vydali na Trigg beach, kde jsme omrkli západ slunce a sledovali plno nadšených surfařů. Oba dva nás napadal divný pocit, aby nás v noci “nevyhmátli” nějací policajti, i když nikde zákaz kempování nebyl. A tak Ondru napadlo, že bychom se mohli stavit na kus řeči u Zilvarovců v Glendalough, kde jsme předtím bydleli. A taky že jsme tak udělali.
250 km od Perthu, což nám připadalo jako strašný kousek. Ale ubytování jsme měli v Perthu domluvené až od soboty v poledne. Postupně jak jsme se blížili k “velkoměstu” Norham, tak nám zelená krajina s políčky hodně připomínala Moravu v ČR. V Norham jsme mohli v knihovně zadarmo na internet a také si nakoupit jídlo a dopřát si pořádný oběd. Sice jsme v plánu měli, že budeme spát na posledním odpočívadle 60 km od Perthu, ale toto odpočívadlo jsme nějak nezaregistrovali a dojeli jsme až do Perthu. A co teď, když ubytování máme až od soboty? Původně jsme chtěli spát na parkovišti na pláži, a tak jsme se vydali na Trigg beach, kde jsme omrkli západ slunce a sledovali plno nadšených surfařů. Oba dva nás napadal divný pocit, aby nás v noci “nevyhmátli” nějací policajti, i když nikde zákaz kempování nebyl. A tak Ondru napadlo, že bychom se mohli stavit na kus řeči u Zilvarovců v Glendalough, kde jsme předtím bydleli. A taky že jsme tak udělali.
Byla to naše poslední noc cestování, ale vůbec jsme nespali. Kromě toho, že jsme se dozvěděli plno novinek za 5 týdnů naši absence v Perthu, tak jsme se prošli i nočním Perthem a kolem Lake Monger. Ráno jsme zavítali opět omrknout Scarborough a Trigg beach, shlédli východ slunce a opět se divili, kolik surfařů už tak brzy ráno a v takové zimě po ránu nadšeně leze do toho studeného oceánu – ale my nesurfaři tomu nejspíš nerozumíme. Vlny jsou vlny.
A v sobotu dopoledne jsme složili všechny naše věci v Glendalough v bytě, Ondra vrátil auto a pak jsme se vlakem stěhovali se všemi věcmi do East Perthu, což je kousek od centra města. Nový byt se nám také líbil, byl teplejší, opět s Čechami, jedinou vadou bylo, že tu není zavedený internet. Zbytek soboty jsme trávili odpočinkem a brzkým zalehnutím tentokráte do teplé postele.
A poslední detaily o našem cestování: Ujeli jsme v celku skoro 12 000 km a největší položkou ve výdajích byl 
benzín, který, když byl nejdražší, tak stál 1,7 AUD za 1 l. Dohromady jsme měli 7 karet do foťáku a stačily nám akorát, nafotili jsme kolem 6000 fotek a videí. Často se nás každý ptá, kde se nám líbilo nejvíce. Je to těžké říct, protože každá oblast byla něčím zajímavá a výjimečná, ale pár míst, které nám hodně utkvěli v paměti, hlavně díky kouzelné přírodě, jsou: Kalbari NP, Karijini NP, Milstream Chichester NP, Broome, Litchfield NP, Monkey Mia, Kakadu NP. Viděli jsme plno klokanů, pštrosů EMU, divokých koní, krávy, kozy, krokodýly, delfíny, velbloudy, pár ryb, vodopády… Měli jsme možnost zopakovat AJ při konverzaci s důchodci z Tasmánie, Austrálie i Nového Zélandu a poznat plno bohatších, větších či menších měst. Také jsme měli viděli plno Aborginců, ze kterých jsme měli spíše strach… A co víc? Nelitujeme ničeho, dopadlo to výborně, dopadlo to skvěle. A díky fotkám a videím, si můžeme všechno stále připomínat a vzpomínat dokola a dokola na naše zážitky. A pro ty, kdo přemýšlíte, zda cestovat či necestovat. Perth je sice krásné město, ale není to ta pravá Austrálie, je to pouze město stejně jako Brno či Praha. Austrálii v pravém slova smyslu poznáte jedině cestováním, nejlépe autem pěkně kolem pobřeží a po všech místech.
benzín, který, když byl nejdražší, tak stál 1,7 AUD za 1 l. Dohromady jsme měli 7 karet do foťáku a stačily nám akorát, nafotili jsme kolem 6000 fotek a videí. Často se nás každý ptá, kde se nám líbilo nejvíce. Je to těžké říct, protože každá oblast byla něčím zajímavá a výjimečná, ale pár míst, které nám hodně utkvěli v paměti, hlavně díky kouzelné přírodě, jsou: Kalbari NP, Karijini NP, Milstream Chichester NP, Broome, Litchfield NP, Monkey Mia, Kakadu NP. Viděli jsme plno klokanů, pštrosů EMU, divokých koní, krávy, kozy, krokodýly, delfíny, velbloudy, pár ryb, vodopády… Měli jsme možnost zopakovat AJ při konverzaci s důchodci z Tasmánie, Austrálie i Nového Zélandu a poznat plno bohatších, větších či menších měst. Také jsme měli viděli plno Aborginců, ze kterých jsme měli spíše strach… A co víc? Nelitujeme ničeho, dopadlo to výborně, dopadlo to skvěle. A díky fotkám a videím, si můžeme všechno stále připomínat a vzpomínat dokola a dokola na naše zážitky. A pro ty, kdo přemýšlíte, zda cestovat či necestovat. Perth je sice krásné město, ale není to ta pravá Austrálie, je to pouze město stejně jako Brno či Praha. Austrálii v pravém slova smyslu poznáte jedině cestováním, nejlépe autem pěkně kolem pobřeží a po všech místech. 
Žádné komentáře:
Okomentovat